Dějiny města Břeclavi jsou po staletí neoddělitelně spjaty s rodem Lichtenštejnů, jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších šlechtických rodů střední Evropy. První písemné zmínky o tomto rodu pocházejí již z 12. století, kdy Hugo z Lichtenštejna sídlil v Mödlingu u Vídně a vlastnil rozsáhlá panství severně i jižně od Dunaje. Postupem času se rod rozrůstal, rozděloval do jednotlivých linií a systematicky rozšiřoval své državy na Moravě, v Dolním Rakousku i v dalších částech habsburské monarchie.
Zásadní zlom nastal ve 13. století, kdy Lichtenštejnové získali Mikulov a položili tím základy mikulovské linie, která se stala nositelkou jejich moci na jižní Moravě. Břeclav, tehdy známá pod německým názvem Lundenburg, se do jejich držení dostala roku 1384, kdy ji moravský markrabě Jošt prodal bratřím Hanušovi, Hartnaidovi a Jiřímu z Lichtenštejna. Od té doby, až na 2. polovinu 16. století do roku 1638, se Břeclav stala pevnou součástí lichtenštejnského panství a sdílela s rodem jeho politický, hospodářský i kulturní vývoj.
Významnou osobností těchto dějin byl kníže Josef Václav Lorenc z Lichtenštejna, císařský maršál, diplomat, reformátor armády a zároveň panovník samostatného lichtenštejnského státu. Narodil se 9. srpna 1696 v Praze jako syn Filipa Erasma z Lichtenštejna. Jeho otec padl roku 1704 během válečných tažení v severní Itálii, což výrazně ovlivnilo další životní dráhu mladého Josefa Václava, vyrůstajícího ve stínu vojenské tradice rodu.
Studoval na latinské škole při Karolinu v Praze a již v mladém věku byl připravován na službu habsburské monarchii. Přestože pocházel z vedlejší rodové linie, trávil značnou část času na břeclavském zámku, který se mu stal blízkým a osobním místem. Právě zde nacházel klid mimo dvorský ruch Vídně a Prahy.
Svou kariéru zahájil v císařské armádě, kde se postupně vypracoval až na nejvyšší vojenské hodnosti. Jako velitel se proslavil zejména vítězstvím u Piacenzy v roce 1746, kde porazil spojená francouzsko-španělská vojska. Vedle vojenského velení působil i jako diplomat v Berlíně a Paříži. Zároveň se zasloužil o modernizaci dělostřelectva, když z vlastních prostředků založil dělostřeleckou školu a reorganizoval zbrojní systém monarchie.
Jeho výjimečné postavení u císařského dvora dokládá i slavnostní úkol z roku 1760, kdy byl pověřen doprovodem nevěsty budoucího císaře Josefa II., parmské princezny Isabelly, na cestě do Vídně. Tato mimořádně nákladná a reprezentativní událost se stala jedním z vrcholů dvorské ceremonie své doby. Pro tuto příležitost byl v Paříži zhotoven proslulý zlatý kočár, symbol knížecí prestiže, bohatství a politického významu rodu Lichtenštejnů, který je dnes vystaven v lichtenštejnském zahradním paláci ve Vídni.
Po smrti knížete Josefa Johanna Adama v roce 1732 se Josef Václav stal poručníkem nezletilého dědice Jana Nepomuka Karla a faktickým správcem rozsáhlého rodového majetku. Po jeho úmrtí v roce 1748 převzal plnou odpovědnost za rod i za lichtenštejnský stát. Aby předešel rodovým konfliktům, založil sekundogenituru pro svého bratra Emanuela, zatímco Břeclav si ponechal jako své osobní sídlo.
Josef Václav Lorenc byl rovněž výrazným mecenášem umění a dobročinnosti. Podporoval válečné vdovy, zakládal sociální instituce a shromažďoval umělecké sbírky. Na jeho dvoře působil i Angelo Soliman, významná postava kulturního života 18. století. Josef Václav Lorenc zemřel 10. února 1772 ve Vídni a byl pohřben v rodinné hrobce ve Vranově u Brna. Císařovna Marie Terezie o něm prohlásila, že byl „jedním z lidí, kteří se více nenajdou“ – výrok, který výstižně shrnuje jeho význam pro dějiny rodu i města Břeclavi.
Obraz:
Josef Václav I. kníže z Lichtenštejna
Autor: Hyacinthe Rigaud – Museum, Volné dílo, zdroj Wikipedia