Lednicko-valtický areál se zámeckými zahradami, salety a boskety přímo vybízí k procházkám a galantní konverzaci à la française. Galantnost si spojujeme s francouzskou aristokratickou společností, jež si ji zvolila jako svůj životní styl v 17. století, v časech, kdy model galantního šlechtice vytlačil starší ideál šlechtice čestného. Na cestě z Lednice do Valtic stojí Apollónův chrám, zasvěcený bohu Slunce, hudby, poezie a umění. Při pohledu na zářícího boha na voze taženém čtyřspřežím se nám vybaví jeden z nejgalantnějších a nejmúzičtějších francouzských králů, Ludvíka XIV., nazývaný Král Slunce a zobrazovaný jako Apollón podle jeho grandiózního vystoupení v roce 1653 v Ballet de la Nuit. Teprve patnáctiletý Ludvík tehdy tančil ve slunečním kostýmu posazeném drahokamy a zlatem za doprovodu Aurory a obklopený dvořany, Génii, vzdávající mu hold.
S vládou Ludvíka XIV. začal „zlatý věk“ Francie. Na francouzském dvoře byla hudba každodenní a všudypřítomná. V jejím rytmu se odvíjel běžný den i mimořádné události. Hrála se při králově „lever“ i „coucher“, doprovázela bohoslužby a zpříjemňovala královské zábavy, zvyšovala lesk ceremonií nebo poskytovala rozptýlení panovníkovi a dvořanům v jejich soukromí, ať už v salónech nebo při procházkách. Král Slunce chtěl rozšířit politickou a ekonomickou nadvládu i na uměleckou oblast, aby upevnil svou vlastní moc. Tanec, který tak miloval, povýšil na aristokratické umění par excellence. Založení Académie Royale de Danse (1661) a Académie Royale de Musique (1669) dokládá jeho obrovský zájem o umění. Každý večer kromě soboty se v královských komnatách pořádaly koncerty, na nichž vystupovali královští hudebníci. Dal podnět k rozvoji mnohých hudebních žánrů (moteto, tragédie lyrique, kantáta, symphonie). V jeho službách bylo přes 150 oficiálních hudebníků, v roce 1715 dokonce až 200, kteří byli titulováni Musiciens du Roi nebo Officiers de la Maison du Roi. Instrumentální hráči se jmenovali Violon de la chambre du Roi nebo Hautbois du Roi.
Hudba na dvoře Ludvíka XIV. byla rozdělená do tří velkých institucí, Musique de la Chapelle Royale, Musique de la Chambre a Musique de la Grand Écurie, a provozovala se především na zámku ve Versailles, architektuře, v níž se znaky francouzského klasicismu pojí s mohutnými efekty barokní scénografie. Ve Versailles fungovaly ještě dva orchestry: 24 Violons du Roi (neboli Grand Band) a Petits Violons du Roi (nazývané také Petit Band). Ludvík XIV. poskytoval mnoho příležitostí skladatelům a hudebníkům, avšak zároveň opakovaně omezoval jejich úsilí svými osobními nároky. Královští hudebníci se scházeli ve středu, v pátek a v neděli k velkým hudebním představení a v úterý a ve čtvrtek ke komorním vystoupením; doprovázeli krále na jeho častých cestách, zejména do Fontainebleau. Král vyžadoval novinky, rychlou a veselou hudbou, ačkoliv v posledních letech jeho života, kdy se u něho dostavila melancholie, jeho duši obšťastňoval zcela jiný typ hudby, především sladkobolné airs.
Téměř 200 let sloužily airs de cour coby primární pramen pro francouzskou vokální tvorbu. Byly nezbytnou ozdobou královských zábav a dvorských baletů a velmi oblíbené v literárních, aristokratických a buržoazních kruzích. Tento druh kompozice se stal hlavní produkcí francouzských skladatelů a hudebníků především v polovině 17. století. Tehdy se francouzská píseň neboli air, projev francouzské hudební citovosti, dočkala vrcholu v tvorbě Michela Lamberta, Étienna Boesseta, Betranda de Bacillyho a dalších. Air se nejdřív provozoval v tolik módních pařížských salónech, kde se pěstovalo umění konverzace a galanterie. Později se tyto písně díky tiskům rodiny Ballarde rozšířily mezi hudbymilovné publikum a k dvorským airs se přidávaly jednodušší, „sladší“ písně s častějším odkazem na jarní přírodu, zpěv ptáčků a něžný vánek. V Airs sérieux se zpívalo o průzračných fontánách, děsuplných skalách, věrných milencích, pastýřích a slavících, v airs à boire se opěvoval Bakchus, povrchní láska a pomíjející radosti.
Z obrovského množství krátkých airs serieux, airs à boire, airs tendre neboli brunettes, které vycházely každý měsíc u známého vydavatele Ballarda, a plnily funkci podobnou té jakou má dnes populární písně, je v dnešní době jen hrstka známá. Popularita těchto krátkých popěvků vedla skladatele jako Hotteterre, Montéclair či Boismortier, k jejich aranžování pro sólovou flétnu. Většina z Hotteterrových ornamentovaných verzí byla publikována s textem, který jednak sloužil jako vodítko ke správné interpretaci, jednak jako připomínka původu písně a jednak pro zpěváky ke společné produkci. Texty airs sérieux se téměř výlučně zaobírají neopětovanými láskami pastýřů k půvabným pastýřkám, lhostejným k jejich citům, či snad předstírajícím nezájem. Příležitostně se vyvinul specifický žánr, Brunette, nazvaný podle textu písně Le beau Berger Tircis: „Ah! petite Brunette, Ah! tu me fais mourir.“ Jako tomu je u ostatních pastýřských žánrů Francie té doby, jednoduchost těchto popěvků je zdánlivá a nadto značně ošidná. Móda žánrových obrázků, pastýřských her a oper, písní, kostýmů a nástrojů (jako například musette) vycházející právě z pastorální idyly, není ničím jiným, než idealizovanou podobou venkovského života, která zároveň dovedla uhodit na citlivou strunu Pařížanů a dvořanů ve Versailles. Pod maskou hořekujícího pastýře mohli zpěváci dávat volný průchod zklamaným touhám. Kromě kruhů blízkých dvoru byly airs serieux populární zábavou střední třídy, neboť dovolovaly vzdělanému Pařížanovi užívat si stejné hudby, jaká dojímala dvorskou šlechtu.
Hudební život ve Versailles povýšil koncerty na úroveň oficiální zábavy s významnou společenskou úlohou. Bez nich by pravděpodobně nedošlo k takovému rozmachu koncertního života mimo dvůr. Se založením Concert Spirituel Anne Danican Philidorem o několik dekád později, v roce 1725, získala Paříž první pravidelné veřejné koncerty v moderním slova smyslu. Také manželka Ludvíka XV., královna Marie Leszczynska, převzala pomyslnou štafetu od Krále Slunce a pořádala komorní i velkolepé koncerty. V druhé polovině 18. století ji napodobila králova hlavní milenka Madame de Pompadour, korunní princezna Marie-Josèphe de Saxe a královna Marie-Antoinetta. Všechny navázaly na koncept „divertissement“ stvořený Ludvíkem XIV.
Zatímco pro Ludvíka XIV. bylo umění a moc neoddělitelné, o několik generací později Marie Antoinetta ukázala, že hudba nemusí mít s politikou nic společného. Z pozůstalosti nebohé královny Marie Antoinetty, která ve svých salonech hostila nejlepší hudebníky své doby a sama milovala zpěv a hrála výtečně na harfu a cembalo, získal na počátku 19. století kníže Alois I. z Liechtensteinu vzácné hedvábné tapety pro letohrádek Belveder, stojící na Liščím vrchu u Valtic a shlížející na bukolickou krajinu jak z Watteauových galantních obrazů.
Obraz:
Benoît Audran after Watteau, Le Concert Champêtre, engraving, c. 1727