Menu
© Martin Tiso
Získat Václava Hudečka pro hodinový rozhovor není vůbec jednoduché, neboť stále patří k nejvytíženějším hudebníkům současnosti. A tak v podstatě děkuji koronavirové krizi, že se to nakonec podařilo! Vzpomínám si, jak jsem jako studentka konzervatoře pravidelně ve zdech hudební knihovny v Plzni fascinovaně poslouchala jeho nahrávku Mendelssohnova houslového koncertu ještě na klasické černé LP desce, z jejíhož obalu se na mne usmíval sympatický mladík. I proto jsem se na tento rozhovor nesmírně těšila. A Václav Hudeček mne nezklamal svou laskavostí a nadhledem. Společně jsme si povídali o začátcích Lednicko-valtického hudebního festivalu, o skladbách, které zde letos zahraje, o českém zlozvyku vyslovovat Mozarta se „zet“, inspirativních šedesátých letech i o jeho lásce k fotografování a dopravním letadlům.
V rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu 2020 uvedete skladby Sarasateho a Ravela. V čem se od sebe liší?
Jak Cikánské melodie Pabla de Sarasateho, tak Ravelova Cikánka patří do kategorie tzv. virtuózních skladeb, což znamená, že jsou poměrně technicky náročné. Obě spojuje inspirace romskou hudbou, nicméně každá se stylově nachází trochu někde jinde. Cikánské melodie jsou ukázkou vrcholného romantismu, až na hranici tehdejšího zábavního žánru. Obdoba současné pop-music sice na konci 19. století neexistovala, ale z dnešního pohledu byla v podstatě veškerá tehdejší hudba populár. Vzpomeňme Antonína Dvořáka, který byl za svého života tak slavný, že se prodávaly upomínkové předměty s jeho portrétem. V tomto se dnešní doba liší. Dnes se hudba ubírá mnoha různými směry. Když se ale vrátím k programu, tak Sarasate ztělesňuje romantismus, kdežto Ravel a jeho orchestrace míří k impresionismu – modernější hudbě, ale přitom velmi srozumitelné. Jsou to takové dva světy v jednom. Ukázka, jak každý z nich vnímal romský folklór. Proto si myslím, že zařazení zrovna těchto dvou skladeb do jednoho koncertního programu je velmi zajímavé.
Překvapil jste mne s tou „Cikánkou“, protože od nepaměti se setkávám s názvem „Cikán“.
Ano, ale ve francouzštině se skladba jmenuje La Tzigane, jen u nás v Česku se jí omylem říká Cikán. „La“ znamená, že je to dáma. Vždycky s úsměvem říkám, že jsem ji celý život hrál jako chlapa, a na sklonku svého hudebního života jsem zjistil, že je to ženská.
A změnilo to nějak váš pohled na věc?
Ne, vůbec ne. To je nesmysl. Je jedno, zda Ravelova hudba popisuje krásnou ženu nebo je hrána krásné ženě, anebo popisuje krásného muže a je hrána krásnému muži. Krása a pocity vycházejí z hudby jako takové, a nikoliv z toho, komu je skladba určena. Zajímá mne, co mi daná hudba říká, nechávám se jí inspirovat a vést. S tím Cikánem je to stejné jako s Mozartem. Česko je jediná země na světě, která celé roky říkala Mozart s výslovností se „zet“. Když jsme ještě jako děti v dobách Československa přijeli do Bratislavy na soutěž, tak jsme se hrozně smáli, že Slováci vyslovují Mozart s „c“. Možná ani oni nevěděli, že my to říkáme špatně a oni správně. No, a tak je to i s tím Cikánem. On se vždycky zažije nějaký název či výslovnost a traduje se do té doby, než někdo odhalí, že je to celou dobu špatně.
Pro mne to ale znamená velké prozření, jelikož jsem si celou dobu myslela, že jde o muže!
No tak vidíte, tak teď se na to budete dívat úplně z jiného úhlu pohledu!
Obě skladby pracují poměrně zásadně s časem.
Obě mají velmi podobnou strukturu. Úvod Sarasateho je v podstatě taková quasi improvizace, jako když hraje romský primáš, než začne čardáš. Je to tedy vypsaná quasi improvizace houslisty s nějakým doprovodem. Ravel vyřešil úvod tak, že houslista hraje dokonce úplně bez doprovodu, takže jde vyloženě o kadenci, která má ale také navodit atmosféru improvizace. Do určité míry v obou těchto úvodech neplatí rytmická pravidla, což je vlastně úžasné. U Sarasateho je akorát zapotřebí, aby úvodní část vnímal dirigent a orchestr stejně se sólistou, což se musí nazkoušet. Naopak ve druhé části je nutné jít rytmicky naprosto přesně, protože zde rytmická pravidla platí, tedy že čtvrtky jsou čtvrtky a půlky jsou půlky.
Jak důležitá je zde práce s tichem, s pauzou?
Víte, musíte se ptát, o jakou jde pauzu. Existuje více druhů. Jsou pauzy, které musíte dodržet rytmicky přesně a pak se napojit a pokračovat dál, a pak jsou pauzy, které jsou spíše nadechnutím. Vytvářejí napětí, aby skladba působila na publikum co nejintenzivněji. Když mluvíme o romské hudbě, tak právě tyto druhé jsou velmi zajímavé. Romové a jejich kapely je dělají o chvilinku dříve nebo později, než by to udělal vystudovaný muzikant z konzervatoře nebo akademie. Mají pro svoji hudbu úžasný cit, který se nedá napodobit, a jen bláhoví hudebníci si myslí, že to zahrají stejně dobře. My se v těchto skladbách napsaných mistry Mauricem Ravelem nebo Pablem de Sarasatem pouze pokoušíme tuto atmosféru napodobit. Mnohokrát v životě jsem byl okouzlen romskými muzikanty. Například jednou v Budapešti v hotelu Astoria, kde hrála romská kapela, a mě neskutečně nadchlo, jaké měla její hra napětí. A bylo to právě pauzami, v tom jsou Romové jedineční.
Jak vnímáte pauzy v životě?
Jako důležité. Umět se nadechnout, vydechnout a vrátit se zpátky do práce. Mám je rád. Před nedávnem jsme měli pauzu díky koronaviru, i když nechtěnou, ale povinnou, protože jsme se moc honili, a tak to Pán Bůh zařídil tak, abychom si odpočinuli.
Proč si myslíte, že skladatele přelomu 19. a 20. století tolik přitahovala romská tematika?
Myslím, že dotaz bychom neměli zužovat pouze na téma romské hudby. Ta obecně spadá do oblasti folklóru, kterým se inspirovala celá řada romantických skladatelů. Podívejme se na tvorbu Bély Bartóka, Franze Liszta nebo P. I. Čajkovského, kterého ovlivnila krása a smutek ruské lidové písně. Skladatelé píší v nějakém prostoru, v nějakém prostředí, které nesmírně ovlivňuje jejich vlastní hudební výpověď. Ať už jde ale o hudbu romskou, českou, maďarskou, ruskou, vždy je to hlavně krásná, jedinečná muzika, která vyjadřuje pocity toho kterého národa, a tím je nenahraditelná. Evropské národy se liší nejen jazykem, ale i svou hudbou. Stejně tak když se vydáte na jiný kontinent. I zde jsou všichni významní skladatelé ovlivněni folklórem.
V Ravelově Cikánce použijete netradičně místo harfy cimbál, což já osobně považuji za naprosto mimořádnou záležitost. Na jaký zvukový svět se můžeme těšit?
Jakmile skončí kadence, tak v houslích následují takové dvojhmatové trylky a do toho zaznívá v originální verzi harfové sólo. Dramaturg festivalu Jiří Partyka mi ovšem řekl, že festival bude mít k dispozici úpravu, kde harfu nahrazuje cimbál. Jsem rovněž plný očekávání, protože jsem to nikdy s cimbálem nehrál. Nechci říct, že jsou harfa a cimbál podobné nástroje, tedy možná pouze v tom smyslu, že mají hodně strun, ale zvuk cimbálu je úplně jiný než zvuk harfy. Cimbál navíc neoddělitelně patří k romské lidové muzice. Takže nejen že to bude velmi zajímavé, ale skladbu to ještě více přiblíží původnímu folklornímu zdroji, který Maurice Ravela k napsání Cikánky inspiroval. Myslím si, že by byl Ravel rád, kdyby mu to nějaký pořádný moravský cimbalista v jeho době zahrál. A že by určitě použil cimbál namísto harfy!
Jan Rokyta vyrostl na moravském folklóru, vy jste vyšel z klasické hudby. Čekáte střet dvou galaxií?
Naopak, a to na základě zkušenosti z naší luhačovické akademie, kterou prošla celá současná houslová elita a kam jezdí plno dětí z Moravy. Například jedna z našich vítězkyň, Maruška Hasoňová z Mikulova, kde se shodou okolností koná i náš koncert, dělá od malička folklór. Vůbec většina dětí z Moravy hraje ve folklorních souborech a musím říct, že to vede k jejich daleko většímu uvolnění i při interpretaci klasické hudby. Očekávám tedy absolutní porozumění. Muzikanty rozděluji pouze na dobré a špatné. A kdo dělá dobře folklór, ten dokáže zahrát kvalitně jakoukoliv jinou hudbu. Vůbec se toho nebojím a jak říkám, vycházím z mé vlastní zkušenosti se studenty, kteří se folklóru od malička věnují a poté přecházejí do klasiky. Jak jsem se už zmínil, jsou daleko uvolněnější a hrají tak nějak upřímněji. Dokonce i Jiří Fišer, skvělý pedagog na Pražské konzervatoři, souhlasí, že děti, které prošly zkušeností s folklórem, jsou muzikálnější. Dokonce by rád na konzervatoři zavedl folklorní hudbu jako povinný předmět.
Mluvíte o Luhačovicích, čímž jsme se tak trochu dostali k Leoši Janáčkovi. Vy ho máte, jak jsem se dočetla, jako skladatele velmi rád. Čím vás oslovuje?
Janáček je geniální, tak jedinečný, že si ho nemůžete absolutně s nikým splést. Ztělesňuje pro mne naprosto samostatnou hudební kategorii. Navíc když si ho promítnete v kontextu tehdejší doby, jaká hudba tehdy vznikala, tak jako by přicházel z jiné planety. Jeho hudba je nádherná, jedinečná. Pro housle napsal bohužel jen Sonátu a pak nedokončený houslový koncert. Mám v repertoáru obě tyto skladby. Houslový koncert „Putování dušičky“, jehož torzo je velmi krátké, jsem často hrával společně se Sukovou Fantazií. Jsou tam momenty, kdy si říkáte: „Škoda, že to nedopsal celé, protože by to bylo něco geniálního!“ Ta hudba je tak jiná, ničemu se nepodobá a housle jako nástroj do ní perfektně pasují. No ale je to prostě tak, jak to je. Rád tato dvě díla kombinuji, Suk a Janáček byli současníci. Sukova Fantazie je romantické dílo se spoustou geniálních nápadů a s Janáčkem se zase ocitáte na jiné planetě. Takže – mám ho rád pro jeho jinakost. Kdyby nenapsal nic jiného než Sonátu, tak si zaslouží nesmrtelnost.
Spousta operních fanoušků by toho ovšem jistě želela!
No ti by byli samozřejmě nešťastní! Já ale mluvím jen za svou branži.
Na druhou stranu, vy jste v jednom rozhovoru řekl, že kdybyste měl hlas jako Luciano Pavarotti, byl byste zpěvákem?
To bych opravdu chtěl, ale už mě to asi nepotká…
Teď trochu filozofická otázka. Zrychlení světa doléhá určitě i na svět klasické hudby a motivace, proč chodit na koncerty, jsou velmi rozdílné. Když se ale vrátíme k podstatě věci, proč by měli lidé vpustit klasiku a umění obecně do svých životů?
Zeptal bych se spíše obráceně, proč by ji tam vpustit neměli? Mám takové trefné přirovnání k jídlu. Někteří lidé se spokojí s tím, že chodí na hamburgery, pijí sladkou kokakolu a jsou takhle se svým životem spokojeni. A pak jsou lidé, kteří rádi ochutnávají rozličné pokrmy z různých koutů světa. První skupina symbolizuje poslech několika málo popových hitů a čtení titulků na internetu. Druhou skupinu si představuji tak, že poslouchá worldmusic, folklór, vážnou hudbu nebo třeba jazz a ráda sáhne po knihách Stefana Zweiga, Karla Čapka, Milana Kundery nebo Liona Feuchtwangera. Každý se může svobodně rozhodnout, jestli se v životě spokojí s připáleným karbanátkem, nebo jestli touží ochutnat i něco lahodnějšího. Ta druhá skupina je podle mého v životě mnohem šťastnější a spokojenější.
To je hezké a trefné. Ale nedémonizujeme tím tak trochu klasickou hudbu?
Obecně seriózní umění, ať mluvíme o literatuře, výtvarném umění či vážné hudbě, je dnes bohužel na okraji mediálního zájmu. Pokud něco chcete propagovat, musí to být šokující. Když se někdo ze zábavního průmyslu opije a udělá ostudu, jsou toho plné noviny. Když ale děláte poctivě vážnou hudbu a dosáhnete přitom nějakého úspěchu, většinou se o tom nikdo nezmíní. I kdybychom se my sami umělci klasické hudby chtěli démonizovat, tak nám k tomu současný mediální svět nedává absolutně příležitost. Možná tak na Facebooku. Navíc celkově, a platí to i pro hudbu, je současný trend vysoce konzumní. Rychle se proslavit, rychle vydělat peníze a po nás ať přijde potopa. Poctivá práce poctivých lidí, a nejen nás muzikantů, se ale nezměnila. Je to celoživotní dřina, celoživotní hledání a na to většina dnešní populace „nemá čas“. Protože peníze z toho plynoucí jsou pomalé a velmi nejisté. Proto se například řada hudebníků uchyluje k lehčím žánrům, kde jde všechno daleko rychleji.
Na LVHF budete letos hrát již potřetí. Zahajoval jste také úplně první ročník. Jaký máte vztah k tomuto festivalu a kam se podle vás za těch pět let posunul?
Mám z něj ohromnou radost a gratuluji Jiřímu Partykovi, protože on je strůjcem a otcem tohoto krásného projektu. V roce 2016 se začínalo dvěma koncerty, první byl na lednickém zámku a druhý se stejným programem na zámku ve Valticích. Bylo to úžasné, protože obě jízdárny byly naprosto plné, přestože jsou jen asi deset kilometrů od sebe. To bylo pro mne prvním překvapením, jak obrovský potenciál publika se zde skrývá. A nebyli to jen místní, ale i lidé z širokého okolí. Dokonce jsme si tehdy říkali, jestli se vůbec na pódiu uslyšíme, při takovém počtu. Jirka Partyka tam tenkrát umístil velkou obrazovku, aby nás ti, kteří seděli vzadu, alespoň viděli. Ten kraj je nádherný, plný vína, a tudíž i nádherných moravských písní. Festival tohoto typu v něm chyběl a já mám velkou radost, že se rozrůstá do různorodosti. Nechci tím říct žánrové různorodosti, protože žádný zábavní průmysl se zde nekoná, ale festival nabízí i „crossoverové“ projekty a je celý o krásné hudbě a o skvělých muzikantech. Sám Jiří Partyka je výborným houslistou, ví tedy, koho pozvat, kdo dělá muziku opravdu poctivě a čím dokáže publikum oslovit. Z festivalu mám tedy ohromnou radost a jsem velice rád, že jsem měl možnost stát u jeho zrodu a hrát na jeho úplně prvních koncertech. Vím také, jak jsou kolegové muzikanti nadšení, když si na něm mohou zahrát. I díky nim dnes může festival existovat. Je to nádherný projekt, na který se opět velice těším.
Vážou vás k jižní Moravě ještě jiné osobní vzpomínky?
Vždycky jsou napojeny na vínečko a na veselou náladu. Severní Morava na mne působí tak trochu truchlivě, jižní Morava vesele. Půda je zde úrodná, takže vám tu všechno dozraje, a vždy u vás bylo tepleji. Pokaždé, když nám v Praze hlásili dvacet stupňů, tak na jižní Moravě bylo dvacet pět a my jsme vždycky jen záviděli. Země je to tedy vskutku požehnaná a lidi jsou příjemní. Úplně si teď nevzpomenu na žádný konkrétní veselý zážitek, který by byl publikovatelný, ale vzpomínám třeba na letitou spolupráci s Filharmonií Brno, se kterou jsem podnikl dokonce svou první cestu po USA. Co se týče vážné hudby, existuje zde hodně míst, kde jsem hrál a kam se rád vracím. Publikum je zde vždy velmi poučené a noblesní. Opravdu krásný kus země, řekl bych dokonce, že jeden z nejkrásnějších u nás. Mám to u vás rád, a proto jsem také šťastný za tenhle festival, který mi umožňuje se pravidelně do tohoto krásného kraje vracet.
Jižní Morava je doslova prošpikována hrady a zámky. Dovedete si představit, že byste byl zámeckým pánem?
To by bylo samozřejmě lákavé, ale dnes bych zámeckým pánem opravdu být nechtěl. Nedovedu si ani představit ty starosti, které mají lidé vlastnící šlechtických sídel. Pár takových znám, například Františka Kinského, který dával svůj zdevastovaný zámek navrácený v restituci dohromady třicet let. Dnes v něm pořádá koncerty, výstavy a je to nádherný objekt. Ale ta cesta těch třiceti let! Shánět neustále peníze, dotace. Obdivuhodné. Ale být nějakým osvíceným feudálem, který si do svého sídla pozve Ludwiga van Beethovena, aby mu tam komponoval, dá mu podporu, aby mohl v klidu tvořit, tak to by mne určitě bavilo. Pozval bych si Mozarta nebo Haydna. To muselo být tehdy opravdu krásné. Ale v dnešní době ne. Docela mi stačí ten náš malý domeček, kde se já i má žena nakmitáme až dost!
Vy jste byl vášnivým fotografem. Co jste fotil?
Fotil jsem hlavně lidi, mladé holky a staré lidi. Tu konfrontaci stáří a mládí, naivní tváře holčiček a pak ty vrásčité stařeny, které mají ve tváři vepsaný celý život, to mě bavilo. Teď shodou okolností, jak jsme odsouzeni k nicnedělání, jsem se rozhodl zdigitalizovat svůj archiv, který mi za svého života vedl ještě můj otec. Je plný negativů, které souvisejí s mými úplnými foto začátky. Fotil jsem vše, na co jsem narazil. Objevil jsem třeba negativ s Václavem Neumannem, když jsme hráli v turecké Ankaře. Takže takové poklady nacházím. Je jich ohromné množství.
Ve svých rozhovorech uvádíte mezi osobnostmi, které vás formovaly, samozřejmě Davida Oistracha, Nathana Milsteina, Václava Snítila. Existuje ale nějaká osoba mimo hudební či umělecké prostředí, která na vás měla opravdu zásadní vliv? Tedy kromě vaší manželky.
No tu jsem chtěl zrovna zmínit! Máme velmi podobné vidění světa. Ona mě obohatila nejen o svět filmu, divadla, ale i literatury. Než jsme se poznali, tak jsem samozřejmě četl, občas i zašel do divadla, na konzervatoři mne zvali potomci různých slavných českých herců, dostával jsem od nich vstupenky. Byl jsem ale v této oblasti takovým naprosto běžným konzumentem. U literatury to bylo tak, že jsem četl, co mě zajímalo. Rodiče měli plnou knihovnu, a tak jsem si vždycky něco vytáhl. Ale takové to poučené chození do divadla a sledování filmů očima profesionála, čtení knížek od významných autorů, k tomu mě přivedla až má žena. Díky ní jsem tuto část umění přestal vnímat tak trochu povrchně a okrajově. Tím nejzásadnějším člověkem je tedy určitě ona.
A co nějaké další vlivy?
Díky houslím jsem začal jezdit po celém světě už jako velmi mladý, bylo mi nějakých patnáct let, a působilo na mne jednoduše všechno. Svět je tak různorodý! Minuly mne africké státy, ale sjezdil jsem Evropu, Ameriku, Japonsko, Austrálii, sem tam jsme zavítali do Singapuru, Íránu nebo Turecka, které opravdu miluji. A teď se to ve vás všechno míchá a vzniká z toho takový koktejl, jak vám je těch patnáct let a nevidíte ty věci jen zprostředkovaně, ale na vlastní oči. Cítíte všechny ty vůně, chutě, pozorujete, jak se chovají lidé v různých kulturách. Těch vlivů bylo opravdu tolik, že se divím, že jsem se z toho nezbláznil.
Považujete za štěstí, že jste umělecky dozrával v šedesátých letech?
Absolutně. Šedesátá léta byla naprostý zázrak všude na světě a u nás dvojnásob. Došlo k politickému uvolnění, v osmašedesátém přestala například naprosto existovat cenzura. Když se podíváte na nějaký film z šedesátých let nebo na divadelní hry, které v té době vznikaly, byl to velký umělecký pokrok. A naše orchestry! Česká filharmonie jezdila s Karlem Ančerlem, který byl opravdu mimořádným dirigentem, na tříměsíční turné po Austrálii, Japonsku. Poslechněte si Ančerlovy nahrávky s Českou filharmonií nebo se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, s Brněnskou filharmonií. Když je srovnáte s nahrávkami amerických orchestrů té doby, tak ty naše české patřily do absolutní světové špičky. Období šedesátých let přálo umění a také v té době spousta nového umění vznikala. Na všech světových výstavách, kterých se Československo zúčastnilo, jsme byli naprostou kulturní velmocí. Změna přišla v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy nastoupila komerce a povrchnost. A jak to dopadlo, vidíte dneska. Je to prostě složité a do toho nás zastihla ještě koronavirová „morová“ rána. Jen pevně doufám, že se život zase rozjede a mladí muzikanti si užijí alespoň trochu toho, co my v šedesátých letech. Přál bych jim to. Stejně jako bych si přál, aby byli oceňováni jen dobří hudebníci a dobrá práce a aby se na jejich úkor neprosazovali všelijací podvodníci, kteří mají mediální podporu nebo si ji dokáží zařídit, i když ve skutečnosti nic neumí.
Vy jste se chtěl stát pilotem. Do jakých destinací byste rád létal?
Já bych vůbec nemusel létat dálkové spoje! Mně by stačilo létat z Prahy do Brna. Nejvíce mě totiž fascinuje start a přistání. Když letíte do Japonska čtrnáct hodin, tak to jede na autopilota, a to je nuda. Klidně bych opravdu létal třeba do Pardubic. Odstartoval bych a hned šel pomalu na přistání.
Má podle vás povolání pilota a výkonného umělce něco společného?
Asi soustředění, protože když hrajete nějaký velký koncert – Brahmse, Čajkovského, Dvořáka – tak se musíte umět soustředit. Také nemůžete hrát jen sám za sebe. Je zapotřebí pozorovat všechen ten cvrkot kolem vás, jestli například nemáte nějaký dialog s orchestrem. No, a to samé musí zvládnout i pilot. Minimálně start a přistání vyžaduje maximální soustředění. Zdaleka větší zodpovědnost má ale jednoznačně pilot dopravního letadla, protože když „spadne“ houslista, tak udělá ostudu maximálně sám sobě. Když ale spadne pilot, tak může usmrtit několik desítek, ne-li stovek lidí. Takže zodpovědnost určitě větší u pilota, ale soustředění a koncentrace na určité pasáže jsou u obou profesí dost podobné.
Vy jste dostal jako dárek možnost zalétat si na trenažéru Airbus A320. Tak mě napadlo, jestli se nějaká skladba, kterou hrajete, dá přirovnat k tomu zážitku?
Asi nedá. Byl to profesionální trenažér, na kterém trénují skuteční piloti dopravních letadel. Kamarád létá s airbusem, tak mi to zařídil. Ta iluze, že opravdu pilotujete letadlo, včetně akcelerace stroje a brždění, je naprosto geniální. Skutečně máte pocit, že sedíte v kokpitu. Je tam i ten optický klam, že vidíte rovný horizont, a když letadlo zvednete, tak to poznáte jen podle toho, že vás to zatlačí do sedačky. Podle horizontu nepoznáte nic. Nedá se to prostě k ničemu přirovnat, je to zázrak!
A vy máte nějaké pilotní zkoušky?
Žádné zkoušky nemám. Když jsem byl mladý, tak to nebylo vůbec jednoduché. Když chtěl někdo pilotovat dopravní letadlo, tak se musel nejdříve stát vojenským pilotem a až pak se mohl přeškolit na dopravní letadlo. Ani rodiče mi to nedopřáli, protože se báli, že se někde zabiju. Teď jsem na to samozřejmě už starý, ale například někteří moji studenti mají papíry na malá letadla. Například Honza Mráček létá. Dnes není létání nijak nedostupné, a dokonce ani není problém si nějaké letadlo koupit. Cenově je to taková vyšší střední třída auta. Ani nemusíte kupovat letadýlko úplně nové a pořád je to bezpečné. V mém věku by mi to snad už ale ani nepovolili. A člověk je i pohodlnější, než když mu bylo dvacet.
Poslední otázka. Na jaké housle budete hrát v Mikulově?
Mám několik krásných nástrojů. V Mikulově budu hrát nejspíše na housle z dílny Carla Bergonziho (1683–1747), současníka Antonia Stradivariho. Tedy asi 250 až 300 let staré.
******************************
Houslový virtuos Václav Hudeček zahájil svoji strmou cestu mezi českou a mezinárodní interpretační elitu v šedesátých letech debutem s Královskou filharmonií v Londýně v roce 1967. V letech 1970–1974 byl žákem legendárního Davida Oistracha a zároveň absolvoval studium na pražské Akademii múzických umění ve třídě profesora Václava Snítila. Od svého londýnského debutu vystupoval na nejprestižnějších pódiích světa – v newyorské Carnegie Hall, Royal Festival Hall v Londýně, Suntory Hall v Tokiu nebo v Opeře v Sydney. Účinkoval s nejlepšími světovými orchestry – Berlínskými filharmoniky, Cleveland Orchestra, NHK Symphony Orchestra v Tokiu, Gewandhausorchester v Lipsku a dalšími, a na světových festivalech v Salcburku, Ósace, Istanbulu, Perthu nebo Helsinkách. Jeho nahrávka Vivaldiho Čtvera ročních dob (album Le Quattro Stagioni) s dirigentem Pavlem Koganem je od roku 1992 stále nejúspěšnějším nahrávacím projektem v České republice, za který obdrželi oba interpreti Zlatou a v roce 1997 dokonce Platinovou desku. V roce 2007 bylo Václavu Hudečkovi u příležitosti státního svátku 28. října uděleno z rukou prezidenta republiky Václava Klause vysoké státní vyznamenání „Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění“. V roce 2012 obdržel u příležitosti svého životního jubilea stříbrnou medaili hlavního města Prahy z rukou primátora Bohuslava Svobody a o dva roky později se stal čestným občanem Prahy 2. V roce 2015 ho jako zatím jediného Čecha v historii vyznamenal prezident Italské republiky řádem „Rytíře italské hvězdy“ (Cavaliere dell’Ordine della Stella d’Italia).
Dnes již legendární nahrávka z Pražského jara 1972. Třetí věta Čajkovského Houslového koncertu D dur s Českou filharmonií a Davidem Oistrachem
