Logo LVHF

(CZ) Rozhovor s Peterem Jarůškem

Sorry, this entry is only available in Czech.

LVHF_Pavel Haas Quartet

 

Každý si může svého Janáčka vymodelovat sám

 

Pokud bychom měli jmenovat všechny úspěchy Pavel Haas Quartet, vydalo by to na pěkně dlouhý perex. Chválit a velebit Bohem políbené, a ještě k tomu nesmírně pracovité muzikanty, toho není nikdy dost. Pořád ale považuji za přínosnější a inspirativnější odhalovat hlavně jejich duši. A tak jsem jednoho dne zvedla telefon a zavolala violoncellistovi Peterovi Jarůškovi. A myslím, že to docela vyšlo! Protože Peter Jarůšek je přesně takový, jako hudba Pavel Haas Quartet: upřímný, otevřený, přátelský, zkrátka „srdcař“. Na rovinu, v některých momentech mi až běhal mráz po zádech a klidně bych mu za jeho výkon udělila sedmou Cenu Gramophone! No posuďte sami.

 

V jednom z rozhovorů jste se zmínil, že jste kvarteto, které studuje pomalu a dlouho. Na co se momentálně soustředíte?

V této sezoně nás čeká jedna speciální věc, a to kompletní provedení smyčcových kvartetů Bohuslava Martinů ve Wigmore Hall.

To bude krásný počin!

Ano, a čím dále do jeho tvorby pronikáme, tím více vidíme, jakým byl geniálním, zcela výjimečným skladatelem. Ale pokud splníte jen ty kuličky, tak zní vlastně všechno stejně. To je u Martinů velké nebezpečí, že má všechno stejný charakter, přitom tomu tak není. Musíte ale velmi, velmi přemýšlet, bádat a vymýšlet, do jaké nálady a jakým způsobem chcete tu kterou frázi posunout. Tím se Martinů stává mnohem zábavnějším a barevnějším pro vás i pro publikum. Ale je to výzva, náročná práce, která stojí mnoho času.

Budete Martinů uvádět i jinde než ve Wigmore Hall?

Ano, sice ne v takové intenzitě, ucelený komplet provedeme skutečně jen tam, ale budeme hrát Martinů hned několikrát a i v další sezoně se někde určitě objeví. Sice pracujeme pomalu a dlouho, ale vzhledem k tomu, že budeme mít novou violistku z Ameriky, tak myslím, že budeme muset zrychlit!

Když jste to zmínil, vaše kvarteto se muselo za těch osmnáct let vyrovnávat s poměrně velkým počtem personálních změn. To musí být asi hodně náročné?

Tato otázka směřuje k psychologii, k paralelám se životem. Je to složité. I v normálním životě musíte nějakým způsobem přijímat něco, co přichází ať zevnitř, tak zvenčí. Pracujete s interakcí, s nějakým organickým systémem, organizmem, ve kterém se věci vyvíjí a nic není stejné. Ke změně nás nevedl nikdy jen jeden důvod, každá situace byla specifická, ale kdybych to měl nějak zevšeobecnit, tak když už z určitého důvodu změna nastala, byla vždy nutná. Nechci nějak přeceňovat to, co teď řeknu, ale představte si, že se setkají dva lidé, kteří se do sebe zamilují. Když někoho máte rád, tak buďto problémy nevidíte, nebo nad nimi přimhuřujete oči. Ale tato fáze zamilovanosti jednou pomine a vy máte dvě možnosti: buďto zvládnete vzájemné rozpory vyřešit, nebo se z nich začnou postupně stávat problémy zásadnější a zásadnější, které mohou samozřejmě vést až k rozchodu. Někdy bouřlivějšímu, někdy pragmatičtějšímu, ale v každém případě se jedná o rozchod a o určitý druh stresu, který si nikdo v tu chvíli nijak neužívá. S odstupem času dávají samozřejmě tato nelehká rozhodnutí smysl, ukážou se v jiném světle. Ale v ten konkrétní moment je to velmi náročné a únavné. Protože hledání nového partnera, když se tedy vrátím zpět ke kvartetu, je opět velice podobné každému jinému vztahu. Zpočátku přichází určité nadšení, víra, naděje, že by to zase mohlo fungovat. Což je opět jistý druh stresu, i když pozitivní. Čím častěji se tyto situace opakují, tím více je člověk – stejně jako v osobním životě – zklamanější, unavenější, stává se nedůvěřivějším. Protože už nechce zažívat další zklamání, hůře se otevírá. Na druhou stranu my jsme se vždy snažili, ať to bylo v jakékoliv sestavě, a toto by myslím potvrdili i bývalí členové, kteří to, řekněme, nedali a odešli, jít do vztahů s otevřenou myslí a upřímností, protože bez toho se nedá z našeho pohledu hudba dělat.

O čem je život v kvartetu?

O spolužití čtyř lidí, takže samozřejmě o obrovském respektu, sdílení podobných hodnot, podobném hudebním vkusu a směřování, o vzájemném porozumění. Což je vždy komplikované. Ale základem zůstává, aby všichni čtyři měli stejně rádi to, co dělají, a chtěli na tom společně pracovat, sledovali společný cíl. Mělo by to být také o rovnosti, to si myslím já, i když existuje mnoho kvartet, která mají jakéhosi lídra, jenž to celé určuje, což je z určitého pohledu i jednodušší. My se snažíme být si sobě rovní a vytvářet tak i hudbu.

Nový člen kvarteta by měl tedy splňovat tyto parametry? Jak si nového kolegu vybíráte?

To jsou takové pilíře. Na druhou stranu, na začátku nikdy nepoznáte, zda to takto bude fungovat. Až čas ukáže, jestli jde o pilíře pevné, nebo falešné, jestli jsou to jen berličky. Zda jste trefili to skutečně pravé zjistíte až časem. A jak si vybíráme nového člena? Tak čistě prakticky buďto dostaneme tip, nebo si sami myslíme, že bychom někoho mohli zkusit, nebo nás někdo i oslovil. S každým jsme si zahráli, povyprávěli a potom nastoupila intuice. Když se bavíme úplně o základních kritériích, tak zájemce musí v první řadě ovládat svůj nástroj. To je prostě jasné. Musí mít komorní ucho. Tento cit poznáte, když si s ním zahrajete. Takže člověk musí ovládat nástroj, být nějakým způsobem kreativní a z lidského hlediska ideálně kamarád! Ale jak říkám, vše ukáže až čas. Velkou roli hraje intuice těch tří, kteří hledají čtvrtého.

Co znamená „mít komorní ucho“?

No… (přemýšlí) Přirovnal bych to k perifernímu vidění. Někdo ho má více vyvinuté, někdo méně. Někdo stojí v tunelu a dívá se jen před sebe. Když ale vidí periferně, více vnímá okolí, detaily, nuance, náznaky. Takto bych definoval komorní ucho. Smysl pro zvukový balanc, abyste nikde netrčel, nebo byl naopak málo. Prostě „vnímání“. Citlivé vnímání i minimálních detailů a toho, co se děje okolo.

Mnozí mají představu, že prim svým způsobem určuje charakter celého smyčcového kvarteta, že je nejdůležitějším článkem. Funguje to ale takto ve skutečnosti?

Když si vezmeme úplně prapůvodní kvarteto z klasicismu, kdy se tento tvar ustálil, tak to samozřejmě tak bylo. Prim byl jednoznačně melodický hlas, dominantní, violoncello plnilo funkci hlasu spodního a druhé housle a viola byly výplně bez většího přínosu. Postupem času se to ale začalo vyrovnávat, i když prim bude vždy nejdominantnějším článkem. Ale v zásadě je to v kvartetu rozloženo tak, že jsou dva ženské hlasy a dva mužské hlasy, housle jsou ženské, viola a cello mužské. Slyšel jsem takové jedno krásné přirovnání od Siegmunda Nissela, což byl druhý houslista legendárního Amadeus kvarteta. On řekl, že kvarteto je jako láhev vína. Violoncello je láhev, prim viněta – značka – a viola a druhé housle jsou víno uvnitř. A jedno bez druhého je nepoužitelné, nebo skoro nepoužitelné. Samozřejmě může být láhev bez viněty, ale už to zavání „fejkem“. Pravé víno dostává svou kvalitu až značkou. Cello to zase celé drží, nicméně prázdná láhev je také nanic. A víno rozlité na zemi je rovněž k ničemu. Všechno je propojeno. Takové poetické přirovnání.

Jste jeden ze souborů, u jehož prvopočátku stál violista Smetanova kvarteta Milan Škampa. Vy jste navíc začínal ve Škampovu kvartetu. Jak moc vás Milan Škampa ovlivnil a na jakých principech stála jeho výuka?

Pro Škampovo kvarteto byl Milan Škampa samozřejmě více než mentor, stál u jeho zrodu daleko intenzivněji, vštěpoval mu základy kvartetní hry. Na druhou stranu každý máme svou osobnost, jsme jiné individuum, jiná individualita, takže i každé kvarteto je jiné. Milan Škampa mentoroval mnoho smyčcových kvartet a každé hrálo jinak. Když jsem přišel do Škampova kvarteta, byl jsem úplný kvartetní panic, takže to celé pro mě bylo hlavně nesmírně zajímavé a vzrušující. Když vzpomínám na pana profesora, tam mne spíše ovlivnily naše vzájemné rozhovory, které probíhaly v takové filozofické rovině. Nechci hovořit o věcech, které zní možná jako klišé, ale jsou pro muzikanta naprostým základem, jako respekt k zápisu, důsledné bádání, v jaké době a v jakém rozpoložení dílo vznikalo, zkrátka zjistit si co nejvíce informací k dané skladbě, aby byl přístup co nejpokornější, nejupřímnější. To je samozřejmě základ, o kterém si ale nemyslím, že je jen myšlenkou Milana Škampy. Takto to prostě být musí, i kdyby to Milan Škampa neřekl, i když to byla jedna z hlavních věcí, kterou nám vštěpoval. Bylo to s ním ale vždycky velmi inspirující, únavné (usmívá se), dlouhé, a jak měl samozřejmě paralelně třeba tři myšlenky najednou, tak bylo někdy náročné dešifrovat pointu. Ale když se vám to podařilo, když jste se nějak napojil a pochopil, tak to byly i do života, do života v kvartetu, velice důležité myšlenky.

Jak dlouho s ním vlastně Pavel Haas Quartet spolupracoval?

Veronika (pozn. red. Veronika Jarůšková, primarius PHQ) založila Pavel Haas Quartet v roce 2002 a já jsem hrál ve Škampově kvartetu až do roku 2004. Myslím, že v nejužším kontaktu byly právě ty první dva roky, takže toto by byla otázka spíše na ni, i když já jsem profesora Škampu zažil mnohokrát, na mnoha hodinách. Ale nejsilnější vliv na PHQ měl v prvních dvou letech, když jsem v něm já ještě nehrál. Potom jsme se sice vídali dál, ale nešlo už ani tak o lekce hudební, jako spíše o taková filozofická sezení a rozpravy.

Smetanovo kvarteto bylo pověstné hrou zpaměti. Co si o tom myslíte?

Nikdy jsme nehráli na pódiu bez not, na to nemáme úplně kuráž. Ta mince má ale dvě strany. Odpoutat se od notového materiálu je v podstatě žádoucí. Vnímám to dokonce jako velmi důležitou věc, protože když vypnete jeden smysl, v tomto případě oči, tak se vám zvýší intenzita vnímání u ostatních smyslů. Obecně bych tedy myšlenku oproštění se od notového zápisu velice podpořil, a dokonce tak i kolikrát pracujeme v tom směru, že když zkoušíme, zavřeme noty a více posloucháme. Nebo zavřeme oči, abychom se neomezovali jen na svůj part, ale vnímali celek. Nicméně jen představa jít na pódium bez not může řadu hudebníků i úplně paralyzovat, a to i skvělých hudebníků. Já osobně si myslím, že je to zbytečný stres.

Nesete si s sebou jistotu.

No určitě! Noty beru jako podpůrnou věc. Vím, že pan profesor Škampa mluvil o tom, jak díky hře zpaměti zažíval často obrovský stres, který kolikrát ani nebyl nutný. Hlavně pro střední hlasy – druhé housle a violu – to musela být šílená záležitost, protože kolikrát hrály melodické linky, které vůbec nedávaly smysl. Smetanovo kvarteto mělo ale také daleko omezenější repertoár. Nehrálo tolik kvartetů, ani nemohlo. Vyznávalo úplně jiný přístup. Už jak měli chaty vedle sebe a zkoušeli celé prázdniny, šlo o úplně komunitní záležitost. Oni žili to kvarteto! Ale když se vrátím ke hře zpaměti, osobně bych ji prakticky na koncertech nedoporučoval, ale vnímání hudby samotné bez čtení not pokládám víceméně za nutnost. Takže ideově bych tento směr určitě prosazoval.

Pojďme si trochu popovídat o programu, který uvedete na Lednicko-valtickém hudebním festivalu. Janáček a jeho Listy důvěrné. Existuje mnoho verzí. Kterou z nich hrajete?

Teď velice plynule navazujeme na profesora Milana Škampu, který hledání pravého Janáčka zasvětil celý svůj život. My jsme tuto skladbu začali studovat s jeho vhledem, s jeho vysvětlivkami a ztotožnili jsme se s tím. Takže naši interpretaci zásadně ovlivnil Milan Škampa. Když porovnáte manuskript a vůbec první vydání Listů důvěrných, tak je tam, pokud si dobře pamatuji, asi tři sta změn. Takto šílené to je a kolikrát jde o úplně jinou skladbu. Naše interpretace jsou roky bádání Milana Škampy a mně jeho pohled dává smysl. Když jsem si poslechl zahranou urtextovou verzi, kterou vydal Bärenreiter, což je zase další věc: interpretace, tj. když se dílo zhmotní, tak samozřejmě strašně záleží na tom, jak se podá – tak mě to nepřesvědčilo ani trochu. Ale zase nevím, jestli ještě dokáži být objektivní nebo mám Listy důvěrné už tak pod kůží, že mě vlastně téměř každá jiná verze irituje. (smích)

Milan Škampa vycházel z prvního vydání z roku 1938 nebo z partů Moravského kvarteta, které skladbu premiérovalo?

Jde v podstatě o kombinaci. Když se pan profesor Škampa dostal k partům Moravského kvarteta, k poznámkám, hlavně cellista byl údajně velice pečlivý, jsou tam prostě určité znaky a poznámky, které konkrétně nám dávají v celkovém kontextu smysl. Ale řekl bych, že toto je spíše muzikologické téma. Dokonce jsme byli v Brně na konferenci (!) o druhém kvartetu, kde přednášeli svůj pohled na Listy důvěrné právě profesoři Milan Škampa a Miloš Štědroň. Víte, myslím, že toto jsou už takové trochu hnidopišské věci, zda je tady pauza, nebo to o pár taktů dál končí v pianu… Janáček byl emocionálně založený člověk, rozervaný na jednu i na druhou stranu, a tím pádem musel být nebo byl velice nestálý! Takže pojal nějakou ideu, pak to slyšel zahrané a hned to změnil. Nevím, jestli jste někdy viděla jeho zápis, ale já obdivuji, že z něj někdo vůbec dokázal něco vyčíst. Já jsem tomu nerozuměl, viděl jsem jen nějaké kousky a absolutně jsem netušil, co je to za noty a co tím chtěl vlastně říct. Takže jeho odkaz vnímám tak, že vlastně každý si může svého Janáčka vymodelovat sám a pak už záleží jen na způsobu, jakým jej dokáže přenést na publikum. A to je úplně ta nejzásadnější věc. V podstatě správný Janáček, z toho muzikologického hlediska, si myslím, že neexistuje. To už jsou jen dohady a v podstatě přebíjení se argumenty, ale není to pravá podstata Janáčkova odkazu. Nedůležitější je dojem, který jeho hudba vyvolává. I právě proto jsme se my ustálili na této naší verzi a necháváme na publiku, ať si vybere.

Kde se podle vás ve třetí větě „zachvěla země“, jak píše Janáček Kamile Stösslové? Máte to místo někde vytipováno?

No tak ano, je tam jedno místo, kde se u mě zachvěje země vždycky! Ale co vím, je to fortissimo po jednom z největších pianissim, které jde víceméně až do vytracena, odchází do „nezvuku“. A pak přijde monumentální, obrovské fortissimo, kde ve vysokém diskantu první housle zpívají nebo křičí… Vím, že pan profesor říkal, že si myslí, že Janáček tam jako že rodí. Že ona začala (hledá slova), že to všechno jako vlastně vytrysklo. Tak to je určitě moment, který je jeden z nejsilnějších ve třetí části.

Když si vybavím způsob vaší hry, tak tento kvartet pro vás musí být nesmírně emocionálně vyčerpávající.

Pro nás je skoro všechno vyčerpávající! Ale samozřejmě Janáček… I když jsme tento druhý kvartet hráli mnohokrát za sebou, tak nás vždycky pohltil. A samozřejmě když vás něco pohltí, tak vás to až tak nezničí. Ale na druhou stranu všechny ty jeho změny, výkyvy, pokud je chcete prožít, tak procházíte šílenými šoky. Nechtěl bych si měřit tep, v jakém se pohybujeme, když ho hrajeme, ale je fakt, že všechny ty náhlé změny nálad z něžnosti do agresivity jsou v něm vlastně takové střihové a je to samozřejmě náročné. Na druhou stranu, když jsme hráli druhý kvartet vůbec poprvé, tak jsem řekl, že už ho nikdy více hrát nechci, že ho přeci nikdy nemůžeme dohrát do konce. Ale samozřejmě postupem času a zkušenostmi už víme, jak si rozložit síly. Když za námi ovšem chodí po koncertě publikum, tak je též takové unavené! Takže asi to bude oboustranně fér. (smích)

Vnímáte co do kompozice rozdíl mezi druhým a prvním Janáčkovým kvartetem?

Určitě, hlavně co se týče struktury. Listy jsou takové symfoničtější, byť i zde Janáček používá svou standardní řeč, ale přijdou mi v sazbě hutnější, obsáhlejší, větší. Nevím, říkám to tak velmi neintelektuálně! Nicméně první kvartet je rovněž úžasný, úplně jiný, ale také úžasný zážitek! Vnímám ho v něčem… (přemýšlí) ani ne subtilnější či intimnější, i v druhém Janáčkovy jsou úžasná intimní místa… (pauza) Určitě je kratší! (smích) Ale nevím, jak bych to přesně specifikoval. Rozdíl vidím zkrátka v sazbě. První kvartet je, řekněme, subtilnější.

Emočně stejně náročný?

Velmi! Listy jsou abstraktní příběh, který si musíte vytvořit, dosadit si ho, ale Janáček v nich málokdy pojmenoval konkrétní místa. Pěstoval si v něm sám pro sebe svou múzu. Takže příběh Listů důvěrných si vytváříte sám. Ale Tolstoj příběh napsal a přiznejme si, že to tedy není úplně nějaká selanka. Tam jde skutečně o žárlivost, lásku, vraždu, smíření, odchod duše, a to jsou velmi silná témata. Když se nad tím zamýšlím, tak z určitého pohledu je Kreuzerova sonáta v něčem ještě drásavější než Listy. Vkládáte se do příběhu, ve kterém Janáček například přesně vykreslil moment vraždy. Zajímavé, že vraždí viola! Nebo to odcházení, ten konec, oslava, smíření, to jsou velmi silné momenty.

Když se bavíme o viole, napadlo vás zahrát si někdy Listy důvěrné s violou d’amour?

Ne! To nejde!

Opravdu to nejde?

Ne, opravdu! Možná by se mohla použít v nějakých lyrických, intimních částech, ale tam je tolik expresivního hraní, tolik silné dynamiky, kterou z toho nástroje prostě nedostanete. To byste jej buďto zlomila nebo uškrtila, prostě nemá tu kapacitu, je limitovaný, stavěný úplně na jiný způsob hraní. Takže by bylo zajímavé vybrat některá místa třeba na nahrávku a zahrát je na violu d´amour, ale drtivá většina violového partu by byla pro hráče jen trápením a absolutně by nevyzněla. Takže ještě jsme to nikdy nezkoušeli a pochybuji, že kdy zkoušet budeme.

Pojďme k Bedřichu Smetanovi, když si odmyslíme všechny ideologické nánosy, jak ho vnímáte vy jako skladatele a jako člověka?

Člověka?! Do toho bych se nerad pouštěl, i když jsem o něm přečetl hodně knih, ale samozřejmě pořád jde o zprostředkované informace a jak jste sama řekla „plné nánosů“. Spíše bych se tedy orientoval na hudbu, která když se bavíme o kvartetech, tak oba dva, které Smetana napsal, jsou naprosto výjimečnými díly. Samozřejmě druhý kvartet se prakticky nehraje, možná české soubory, ale je to – nebojím se říci – geniální, geniální (!) dílo, ve kterém Smetana úplně totálně předběhl svou dobu a posunul romantismus do dalšího století. Je to opravdu neuvěřitelná skladba. I první kvartet Z mého života, jakkoliv je zprofanovaný, tak jde o úžasný kus hudby. Silný, upřímný, nevím, nechci se rovněž pouštět do nějakých klišé, ale je to jedna z našich nejoblíbenějších skladeb a rádi ji hrajeme. Najdete v ní boj s osudem, českou melodiku, takové přenádherné pohlazení, souboj s neodvratným, se životem, jak je nám daný, a na konci potom to smíření, to je opět… podobné jako u prvního Janáčka, ta naděje je i zde strašně silná, intimní. Krásné, krásné dílo, pomalá věta jedna z nejkrásnějších vůbec.

Smetana je mnohými vnímán jako národní skladatel, otec české hudby. Není to ale trochu zúžený pohled, vzhledem k jeho vztahu k Wagnerovi, Berliozovi, Lisztovi?

Tak samozřejmě žil v době obrození, takže takové to češství je u něho velice silné a tvoří jeden z pilířů jeho tvorby. To, že čerpal z českých nápěvů, polek, to se nedá nijakým způsobem obejít, a tak vás to bouchne do uší, že okamžitě Smetanu poznáte. Ale jak jste vzpomínala, když se na něho podíváme z kompozičního hlediska, tak uvidíme fantastickou, úžasnou kompoziční práci, intelektuálně promyšlenou, a přitom znějící velice přirozeně. Dokonce, byť já Dvořáka miluji, ale mám pocit, že Dvořák byl tak Bohem políbený, že z něj hudba tryskala až tak přirozeně, jak to říci….

… naturálně?

… ano, dobře, tak. Ale Smetana rozvíjel své myšlenky až takovou Brahmsovskou metodikou. Když se na to podívám z tohoto hlediska, určitě jednoznačně patří mezi světové skladatele. Pro mě to je světový skladatel.

Je první kvartet výsadou českých ansámblů, nebo ho hrají i zahraniční soubory?

První kvartet Z mého života je vedle Amerického… byť „Američan“, to je tak úžasná, dokonalá skladba, že ho opravdu všichni milují a nevím, jestli a kdy Z mého života doběhne jeho věhlas, ale určitě je to základní dílo v repertoáru světových kvartet. Teď jsme byli v Amsterdamu na Biennále, což je taková přehlídka top kvartet, a Artemis Quartet hraje Smetanu, Jerusalem Quartet hraje určitě Smetanu, Belcea Quartet rovněž… Toho druhého, toho se bojí, to nevědí, která bije (smích), ale první Smetana je jedním ze základních děl kvartetní literatury všech světových ansámblů.

Proč neví, která bije?

Protože to je chaotická hudba! Jde o Smetanovo poslední dílo, kdy už měl silné halucinace. O výplod nestálé mysli. A i melodie jsou takové zvláštní. Právě u Smetany jsou lidé zvyklí na um-ca, um-ca, na polky a celkem srozumitelné věci, ale toto je fakt úlet! Ale některá lyrická místa, to je úplná katarze! Úžasné! A do toho přijde totální chaos, jako nějaký tlak. Je to zajímavá skladba, kde se běžný posluchač nemá čeho chytit, nebo nemá čas se něčeho chytit. Taková mozaika, různé výjevy ze života, které nemají dlouhého trvání. Než se posluchač identifikuje nebo ukotví, tak už přichází něco jiného. Proto může být dojem rozpačitý a musím říci, že byť jsme toto dílo hráli už mockrát, tak těch spontánních „bravo!“ na konci, i když konec je jednoznačný, zase až tolik nebylo. Publikum ho zkrátka moc nechápe. Ale já tu skladbu miluji, jak je vymyšlená, nádhera!

Potřebujete znát Smetanův osud, abyste ho správně interpretoval?

Nevím, hrál jsem tuto skladbu jako jednu ze svých prvních, když mi bylo dvacet dva let, a od prvního momentu mě osobně jako hráči – nikdy jsem ji neslyšel z publika – přišla přirozená. Ty změny mi v něčem připomínají Janáčka. K většímu pochopení možná přispívá i dnešní doba, ale nevím, co přesně vědět, abyste našli klíč ke správné interpretaci. Povím vám – musíte mít představivost a talent.

Jasně, dát si s tím tu práci.

To ale potřebujete vlastně u všeho.

Poslední dotaz, možná trochu klišé, ale kde jsou pro vás v těchto dvou dílech – v kvartetu Z mého života a v Listech důvěrných – nejsilnější momenty?

Ve Smetanovi asi konec třetí a konec čtvrté části a pak i úvod, ale tam jde spíše o energii. Co se týká dopadu, dojmu, nějaké levitace, představivosti, tak to je konec třetí a čtvrté části. A v Janáčkovi? Ježíš tam toho je! Těžko říct… (přemýšlí) to je složité… No určitě mě baví, jak jsme si povídali předtím, to místo ve třetí části, kde se „země zachvěla“, symfonické fortissimo, pompézní záležitost … (pauza) nevím, to je strašně těžké říci, právě mi v hlavě běží asi sto věcí a je těžké nějakou úplně vypíchnout! Ale řekněme třetí část a úplný začátek.

******************************

Pavel Haas Quartet založila v roce 2002 Veronika Jarůšková s violistou Pavlem Niklem. Do světové elity v oblasti komorní hudby se soubor katapultoval vítězstvími v Mezinárodní interpretační soutěži Pražské jaro a Premio Paolo Borciani v italském Reggio Emilia v roce 2005. V roce 2006 vydalo kvarteto první z řady svých mezinárodně ceněných nahrávek s díly Leoše Janáčka a Pavla Haase a hned toto debutové album získalo mimo jiné Cenu Gramophone a BBC Music Magazine Award. Následovala Cena ECHO Klassik v kategorii „Rising Star“ v roce 2007 a účast v prestižním programu BBC New Generation Artists v letech 2007–2009. V roce 2010 obdrželo kvarteto mimořádné stipendium nadace Borletti-Buitoni Trust, jež podporuje nejnadanější mladé umělce světa. Tyto úspěchy otevřely Pavel Haas Quartet cestu na nejvěhlasnější světová koncertní pódia, na kterých pravidelně účinkuje dodnes. V této sezoně ho čeká kompletní provedení smyčcových kvartetů Bohuslava Martinů v londýnské Wigmore Hall a dále koncerty v Elbphilharmonie v Hamburku, Teatro della Pergola ve Florencii, BOZAR v Bruselu, Concertgebouw a Muziekgebouw v Amsterdamu, Herkulessaal v Mnichově, turné v USA a řada dalších akcí. Jak již bylo řečeno, soubor se pyšní mimořádně oceňovanou diskografií. Doposud natočil sedm CD, z nichž šest získalo Cenu Gramophone a zatím poslední (sedmé) album s kvartety Dmitrije Šostakoviče z října 2019 bylo londýnskými Timesy zařazeno mezi 100 nejlepších nahrávek roku napříč žánry. Z dalších ocenění jmenujme francouzský Diapason d´Or za nahrávku díla Sergeje Prokofjeva a dvě BBC Music Magazine Awards za již zmiňovanou první nahrávku s kvartety Leoše Janáčka a Pavla Haase a za smyčcové kvartety Bedřicha Smetany. Sympatie patří souboru i za to, že nahrává exkluzivně pro české vydavatelství Supraphon. Pavel Haas Quartet nese jméno českého skladatele Pavla Haase (1899–1944), který byl v roce 1941 uvězněn nacisty v Terezíně a o tři roky později umučen v koncentračním táboře v Osvětimi. Hudební odkaz tohoto nejnadanějšího žáka Leoše Janáčka zahrnuje tři skvostné smyčcové kvartety.