(CZ) Rozhovor s Ostrava Klezmer Band

Sorry, this entry is only available in Czech.

„Co dnes známe pod pojmem ‚židovská hudba‘, to je jen výsledek celé soustavy historických událostí.“
Edward Seroussi, profesor muzikologie a ředitel Centra výzkumu židovské hudby při Hebrew University v Jeruzalémě

Druhý koncert Lednicko-valtického festivalu v břeclavské synagoze je věnován klezmeru. Tímto pojmem se souborně označuje židovská hudba východní Evropy, odkud se vlivem historických událostí postupně exportovala do celého světa. A protože jde o problematiku sice velmi zajímavou, ale dosti spletitou, připravili jsme pro vás následující text, který snad pomůže k jejímu pochopení. Dozvíte se z něj nejen obecné informace o klezmerové hudbě, ale se členy Ostrava Klezmer Band a Johanou Černohorskou jsme si povídali i o programu koncertu.

Kapitola I. – Pravda o židovském folklóru

Klezmer je pro mnohé synonymem židovského folklóru. Základní otázkou ale zůstává, zda jej lze skutečně od liturgie zcela oddělit? „Můj názor je, že tuto hudbu nemůžete vytrhnout z kontextu, ve kterém vznikala. Pokud se ten, kdo klezmer hraje, o židovské náboženství nezajímá, což je dnes případ mnoha kapel, nemůže se s touto hudbou podle mne zcela ztotožnit,“ říká sopranistka Johana Černohorská. „Hrát klezmer bylo povolání spojené s chodem náboženského života. Klezmeři hráli na svatbách, pohřbech, při obřadech v rámci židovských svátků jako jsou šabat nebo den smíření (Yom Kippur),“ dodává. V písních se opravdu velice často používají liturgické texty, přesto je důležité dodat, že kapely hrály jak při samotných obřadech, tak k zábavě, která přišla po nich. Možná právě proto je odkaz klezmerové hudby tak bohatý jak na tance, tak na nábožensky laděné písně a instrumentální modlitby zvané dojny. „Tóny rumunské dojny se dostaly prostřednictvím kantorů i do židovské liturgie Velkých svátků a šabatu. Dojna užívaná v klezmerové hudbě má podobu improvizace, jejíž hlavní část je metricky nevázaná a vyznačuje se parlandem a rubatem. Každý sólista si během doby vytvořil své ejgns, svou vlastní improvizaci dojny, vlastní značku, kterou pokaždé podle chuti znovu a znovu varíroval a zdobil. Hra dojny vyvolávala u interpretů i posluchačů extatické stavy.“ (citace z knihy Klezmeři autorů Ruty Ottens a Joela Rubina)

Kapitola II. – Kořeny jidiš

Hudební tradice klezmeru nelze oddělit od jazyka jidiš, jehož kořeny leží ve vrcholném středověku a jsou spojeny s židovskou větví Aškenázy. Ta obývala od 1. tisíciletí našeho letopočtu hlavně Francii a německé Porýní (okolí Mohuče). Do východní Evropy – Polska, Běloruska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Slovenska, na Ukrajinu, do Moldavska a Ruska – začali Aškenázyové migrovat na konci středověku. Východoevropští židé jsou tedy potomky svých předků, kteří odešli do východní Evropy z jiných částí starého kontinentu. Právě s životem a osudem Aškenazyů jsou spjaty klezmerová hudba a jazyk jidiš. „Stejně tak jako je klezmer brán jako židovský folklór, tak jazyk jidiš je často chápán jako německý dialekt. To ale není pravda, jde o samostatný, autonomní jazyk, do kterého židovské obyvatelstvo vkládalo slova z dominantních kultur podle toho, kde zrovna žilo. Stejně tak klezmer je hudbou židovskou, která dále absorbovala prvky hudby většinových kultur, ve kterých klezmeři žili a tvořili,“ vysvětluje Johana Černohorská. „Jazyk jidiš se zapisoval hebrejským písmem a obsahoval prvky německého a starofrancouzského jazyka, staroitalského dialektu a velké množství slov svatého jazyka – hebrejštiny a aramejštiny. Takže je to takový trochu mišmaš, který může znít pro necvičené ucho opravdu jako němčina,“ dodává. „Dnes zůstal jazykem soustředěným spíše v ghettech, kde žijí ultraortodoxní židé, spojen s liturgií. Tam, kde čtou tóru, talmud, tam se mluví jidiš. Souvisí to částečně s amerikanizací, s mladou generací, která se touží oprostit od tradic.“ Do historie jazyka se významně zapsaly revoluční události v Rusku. „Je zajímavé, že roky 1918–1920 byly v Sovětském svazu obdobím oficiální podpory židovské kultury. Zakládaly se židovské školy, divadla, v jidiš vycházely publikace. Například v Bělorusku byl tehdy nejvyšší podíl obyvatel, kteří mluvili jidiš jako mateřským jazykem. Cílem byla aktivace židovského proletariátu a zakrytí Stalinových dalších úmyslů. V roce 1921 přišla čistka, v rámci které chtěl Stalin mimo jiné vymýtit náboženskou podstatu zápisu jidiš, hebrejského zápisu, konsonant odvozených z hebrejštiny. Jidiš se začal zapisovat foneticky a píše se tak dodnes,“ uzavírá Johana Černohorská.

Kapitola III. – Centra klezmeru ve východní Evropě

Centrem klezmerové hudby byly zejména Moldavsko a Besarábie (dnešní území Moldavska a Ukrajiny). Obě země spadaly od 16. století střídavě pod osmanskou nadvládu a řeckou správu. Během ruské anexe Besarábie v roce 1812 byla země osídlena Židy z Ukrajiny, kteří zde přišli do kontaktu s besarabskou (romskou) hudbou a zde usedlými lӑutari. Tito profesionální romští hudebníci se pohybovali, stejně jako ukrajinští klezmeři, mezi venkovským a městským obyvatelstvem. Připojení Besarábie k Rusku pro ně znamenalo i volný pohyb na Ukrajině. Besarábie byla počátkem 19. století osídlena také křesťanskými Bulhary a ve městech u Černého moře v okolí Oděsi či Nikolajeva vznikaly velké řecké obce. Z těchto mnohostranných etnických souvislostí se v 19. století zformoval repertoár, do kterého proudily prvky hudby klezmerů, romských lӑutari, Řeků, Turků, krymských Tatarů i Bulharů. Velká část klezmerové hudby, jako jsou dojny a bulgary, vzešla z tohoto mnohonárodnostního, vzájemně se inspirujícího kulturního prostředí.

Dalším z důležitých center Aškenázyů ve střední Evropě se stala v 16. století také Praha. V roce 1558 zde byl založen Pražský židovský muzikantský cech, který bránil profesní zájmy svých členů, včetně světských klezmerů, tedy hudebníků činných i mimo chrám.  V roce 1651 měl cech čtyřicet dva členů.

Jedním z nejdůležitějších a také nejproblematičtějších míst osídlených židovskou komunitou se stalo Rusko. Známý je pogrom, jenž se přehnal západními oblastmi ruského impéria v roce 1881 poté, co byli židé nespravedlivě obviněni ze zavraždění cara Alexandra II. Bezprostředně poté byly ve sto šedesáti šesti městech zničeny tisíce židovských domů, mnoho mužů, žen i dětí bylo zabito, celé rodiny byly uvrženy do absolutní bídy. Tyto události zapříčinily první velkou migrační vlnu do USA. Židovská komunita se v Rusku soustřeďovala do menších měst, tak zvaných štetlů. „Štetly byly spojovacími články mezi nežidovskými rolnickými usedlostmi a velkými městy. A protože židé byli vždy tak trochu napřed, zvýhodněni svou schopností číst a psát, fungovali jako prostředníci mezi chudými rolníky a bohatšími lidmi ve městech. Díky tomu se zde udržel jazyk jidiš, kterým se mluvilo právě ve štetlech. První velká čistka v roce 1921 měla za následek postupné přesidlování obyvatel štetlů do větších měst,“ říká Johana Černohorská. Klezmerová hudba se rozvíjela právě ve štetlech. V této době vznikají tisíce židovských písní a tanců. „Typickým obsazením větší kapely štetlu byly housle, podle klezmeru ‚plačící‘ housle, trumpetisté, tehdy spíše kornetisté, to byly ‚řízné‘ trubky. Klarinety, které dodávají této hudbě trudnomyslnost, se připojily až později. Dále tam najdeme ‚trylkující‘ dřevěné příčné flétny, bubínek, tubu pohánějící rytmus a pak samozřejmě violoncello a kontrabas, které se staly doménou větších kapel. Toto typické obsazení se ustálilo v 17. a 18. století. Cimbál se do klezmerové kapely dostal až se značným časovým odstupem. To znamená, že typická kombinace smyčců, basových nástrojů – violoncella nebo kontrabasu – a cimbálu vznikla až mnohem později,“ dodává. Hudební život klezmerů v Rusku nebyl vůbec jednoduchý a často podléhal nejrůznějším nařízením. Například až do 19. století nesměly být používány příliš hlasité nástroje.

Kapitola IV. – Welcome to America

Po první velké migrační vlně v roce 1881 se novou židovskou metropolí rychle stává New York, ze kterého se naopak začínají exportovat „židovské hudební hity“ do Evropy, například slavná píseň A Briwele der Mamen Solomona Smulewitze. „Pro klezmer i jazyk jidiš to byl obrovský milník, kdy se ‚to dobré staré‘ začalo přelévat do úplně nového tvaru. Z dnešního pohledu začala vznikat komerční hudba. Nejznámějším pojmem z tohoto období je Lower East Side, kde vznikaly různé kluby a divadla jidiš, jejichž vrchol spadá zhruba do 20. let 20. století. Velký posun přinesl vynález gramofonu. Vývoj klezmerové hudby nabírá úplně jinou dynamiku a začíná vznikat již typicky světský klezmer, byť stále ještě v jazyce jidiš. Přestává být ortodoxní, odklání se od náboženských rituálů, včetně těch svatebních. Začínají se do něj dostávat typicky americké prvky, kterým se tato hudba postupně přizpůsobuje a začíná se komercializovat.“ Židovští hudebníci, kteří odešli do Ameriky mezi léty 1880 a 1924, přišli do kontaktu s rodícím se americkým jazzem. Postupně se z jejich hudby vytrácí respekt k dodržování původních forem zejména u čistě instrumentálních skladeb, jedna kapela například nahrává skladbu jako frejlech, druhá tutéž skladbu jako bulgar. K revivalu klezmerové hudby a pokusu navrátit se k tradicím dochází až v 70. letech minulého století se jmény jako Josh Horowitz, Joel Rubin, Yale Strom nebo Bob Cohen.

Velká část židovského obyvatelstva přeživšího hrůzy druhé světové války odchází po roce 1948 do nově založeného státu Izrael. Paradoxně (či pochopitelně) se chce oprostit od „uplakanosti a nostalgie starých časů“ a přijímá spíše americký způsob života. „V rámci této identifikace s novou vlastí ustupoval i zde tradiční klezmer popovějšímu, populárnějšímu stylu. Tato hudba se sice pořád nazývá klezmer, ale s tím původním už nemá mnoho společného,“ uzavírá Johana Černohorská.

Kapitola V. – Kdo jsem já, hráč klezmeru?

Slovo klezmer pochází z jazyka jidiš a je složeninou hebrejských slov klej (nástroje) a zemer (píseň). Doslova tedy znamená „hudební nástroje“. Hráči byli označovaní slovem klezmer více méně pejorativně, neboť správný výraz pro ně byl lejcim. Do 18. století se také klezmerům v mnoha oblastech říkalo leyts (klauni). Ve dvacátém století se klezmerová hudba čím dál častěji tituluje jako židovská (jidiš) nebo frejlech (z jidiš přeloženo jako šťastná hudba). Až do konce 19. století se předávala pouze ústně. „Klezmerová hudba se začala zapisovat až ke konci 19. století. Poslední generací, která ještě praktikovala starý vyučovací systém, tedy učení podle sluchu, byli hudebníci narození kolem roku 1870,“ komentuje Johana Černohorská. Řemeslo se dědilo z otce na syna, čemuž často odpovídala i příjmení – Fiddler, Bass, to byla běžná příjmení židovských hudebníků. Bylo však naprosto běžné, že klezmeři měli i jiné povolání – hodinář, holič, sklenář nebo učitelé hudby v chudých rodinách. Po roce „na zkušené“ se vraceli do svého rodného města a do rodinné kapely.

Kapitola VI. – O hudbě

„Některé knihy uvádějí, a mně se to moc líbí, že klezmerová hudba tvoří doprovod k lidskému pradramatu,“ říká Johana Černohorská. „Tato hudba byla od svého počátku vždy velmi emocionální a kontrastní. Je v ní odloučení a spojení, smrt a zrození. Znázorňuje ritualizovaný průběh různých slavností. Když jsem například mluvila o svatbách, tak je zde takové jedno místo, které se nazývá Kale bazeen – nastolení nevěsty, kde se opravdu hrálo podle přesně daného scénáře,“ dodává.

Mnozí mají rádi klezmer právě pro jeho jedinečný emocionální charakter. K citovosti této hudby dopomáhá nejen netradiční nástrojové složení klezmerových kapel, ale i způsob používání nástrojů, specifické zdobení a systém zcela unikátních módů. „Nástroji se vyjadřují určité pocity. Každý z nich má své jedinečné zvukové možnosti, své ozdoby, glissy, své krechtsy – pazvuky, nářky, ‚křupání‘, tj. zvuky, které v normální klasické hudbě nenajdete. Jde o hru pocitů a nálad, do které se může stejně tak připojit akordeon, jako housle, klarinet nebo viola. V klezmerové hudbě to tedy nefunguje tak, že jeden nástroj pouze ‚lamentuje‘ a druhý hraje jen doprovody. Kdokoliv může kdykoliv převzít melodickou linku,“ říká violistka Ostrava Klezmer Bandu, Krystyna Bezecny Przyhoda.

Začneme-li se rozepisovat o tóninách, vrátíme se oklikou na začátek našeho vyprávění k tezi, že klezmerovou hudbu nelze dost dobře oddělit od liturgie. Tóniny používané v židovské hudbě dokládají, že tomu tak skutečně je, protože jejich názvy a způsoby užití vycházejí svou podstatou z Písma. Každá z nich má své charakteristické tónové postupy. Jedna z nejpoužívanějších – Ahava Rabboh – znamená v překladu Věčná láska podle prvních slov z ranní liturgie. Tónina Mi Sheberach (Ten, který požehnal), nazývaná také Ukrajinská, se zvýšeným čtvrtým stupněm, je typická pro rumunskou dojnu. Třetí mód Adonoy Moloch (Pán kraluje) převzal název z Žalmu 93, který se zpívá jako úvodní modlitba páteční šábesové bohoslužby. Mogen Ovos (Náš ochránče) je jedním z nejstarších synagogálních módů. Je podobný západní aiolské mollové tónině, nicméně zvyšováním svého prvního a čtvrtého stupně referuje rovněž k tóninám pocházejícím ze Středního východu Makamat, Bayat a Bayat-Nava. Poslední klezmer tónina Yishtabach (Tvé jméno budiž navždy pochváleno) je charakteristická snižováním druhého a pátého stupně, což ji připodobňuje synagogální Mogen Ovos. Přesto je dnes chápána jako samostatný mód.

Kapitola VII. – O písních

„Skladatelé písní, které uvedeme na koncertě v Břeclavi, jsou přibližně všichni stejné generace, a pokud se nepletu, tak nepocházeli z původního klezmer prostředí, ale byli to přistěhovalci. Jde o představitele divadla jidiš, autory jidiš operet, ze kterých pochází většina na koncertě zastoupených titulů,“ uvádí kapitolu O písních Johana Černohorská, která bude v následujících řádcích naším průvodcem.

A Brivele der Mamen
(Dopis matky)
„Tato píseň z roku 1920 je jednou z nejmilovanějších na obou stranách Atlantiku. Je to takový židovský šlágr, který zpívávaly mimo jiné židovské dcery, které už dávno nebyly žádnou výhodnou partií. Pracovaly jako dělnice v továrnách, angažovaly se v sionistických skupinách a s ortodoxním židovstvím nechtěly mít nic společného. Šokovaly své prarodiče tím, že se nechávaly ostříhat nakrátko a nosily kalhoty, což bylo něco nepředstavitelného. A Brivele der Mamen je vlastně takový stylizovaný dopis typické mýtické židovské matky, která píše z Evropy svému synáčkovi do Ameriky. Text symbolizuje příliv židů do Ameriky a zapomínání mladé generace na to staré a dobré.“

Mé dítě, má útěcho, ty odcházíš.
Pamatuj na to, abys zůstal dobrým synem.
Objímám tě se slzami plnými úzkosti a strachu,
tvá oddaná, drahá matka.

Vydáváš se na cestu mé dítě, mé jediné dítě,
přes daleká moře.
Jen dopluj v pořádku
a nezapomeň na svou matku.
Ach, cestuj ve zdraví a dojeď v dobré náladě.
A prosím, pošli mi každý týden dopis,
bys rozzářil srdce své matky, mé dítě.

S dopisem své matce
neměl by ses opozdit.
Napiš jí hned, drahé dítě.
Dopřej jí tuto útěchu.
Tvá matka si ho přečte
a uzdraví se.
Zhojíš její bolest,
její zahořklé srdce.
Potěšíš její duši.

Je to osm let, co jsem zůstala sama.
Mé dítě odplulo v dál.
Jeho dětské srdce je tvrdší než kámen:
ani jediný dopis nepřišel.
Jak se má můj chlapec?
Jak se mu asi vede?
Musí se mu tam dařit moc dobře,
když na mne zapomněl.
Poslala jsem mu stovky dopisů
a on přesto stále nepochopil,
jak hluboká je má bolest.

Dopis tvé matce…

Ve městě New Yorku je dům plný bohatství,
plný srdcí, která vůbec nic necítí.
Zde žije její syn hýřivým životem.
Má krásnou rodinu:
krásnou ženu a dvě děti
s rozzářenými tvářičkami.

A jak s nimi sedí a září nad nimi pýchou,
obdrží dopis:
„Tvá matka zemřela,“ stojí v něm.
V životě, v němž si ji zanedbával,
bylo toto její poslední přání.

Pomodli se za svou matku,
neotálej s tím,
pomodli se hned,
drahý synu.
Dopřej jí tuto útěchu.
Tvá matka uslyší tvou modlitbu
ze svého hrobu.
Ty zhojíš její bolest,
její zahořklé srdce,
potěšíš její duši.

Yiddishe Mame
(Židovská matka)
„Již jsem se zmiňovala o divadlu jidiš, rozvoji nahrávacího průmyslu, o vzniku obchodů s jidiš hudbou, kdy jazyk a kultura jidiš splývá s americkým světem. Yiddische Mame už není ten starý klezmer, ale hudební materiál připomíná americké šlágry. Jde o jakýsi zpěv na rozloučenou se ‚starou, projasněnou evropskou vlastí, která se melodramaticky proměnila v mateřský symbol‘ (citace z knihy Klezmeři). Než došlo v Americe k asimilaci s novou generací, vyjadřovala tato píseň určitý archetyp trpící rozervané židovské matky a jejích zločineckých dětí. Yiddische Mame často najdete v amerických filmech a myslím, že ji nazpívala i Hana Hegerová na text Pavla Kopty.“

Mimo věcí, za které bych měl být vděčný a na kterých jsem měl svůj nemalý podíl,
že sedím zde v pohodlí svého útulného křesla,
v mých představách se vracím zpět do skromného činžáku ve východní čtvrti,
tři světla nahoře, tam vzadu, kde strávil jsem své dětství.
Nebyl to žádný ráj, ale uprostřed té špíny
tam seděl ten nejsladší anděl, jak ho láskyplně nazývám.

Mou židovskou mámu potřebuji teď více než kdy předtím.
Mou židovskou mámu potřebuji teď více než kdy předtím.
Chtěl bych políbit to vrásčité čelo,
toužím držet ještě jednou její ruce jako ve dnech, jež dávno uplynuly
a požádat ji o odpuštění toho, co vhánělo jí do očí pláč.
Jak málo měla radostí, nestarajíce se nikdy o módní trendy.
Své šperky a poklady nacházela v dětském úsměvu.
Ach vím, že dlužím jí za vše, co jsem dnes,
té drahé, drobné ženě, staré a prošedivělé,
mé úžasné židovské mámě.

Bai mir bistu shein
(Pro mne jsi půvab sám)
„Další známý, nebojím se říci světový muzikálový hit – Bai mir bistu shein – byl původně rozhovor mezi milenci. V roce 1932 jej napsal textař Jacob Jacobs a skladatel Sholom Secunda. V roce 1937 slyšel tuto píseň v původním jazyce jidiš v Apollo Theater v Harlemu tehdy mladý Sammy Cahn, a když viděl její úspěch, poslal svého zaměstnance, aby na ni koupil práva, včetně možnosti přetextovat ji do angličtiny. Anglickou verzi písně, ze které se stal jeden z největších hitů své doby, nazpívaly v roce 1937 The Andrews Sisters.“

Řeknu, ať slyšíš to přímo ode mě,
ať řekneš, že mě miluješ.
Když promluvíš svýma očima,
letěl bych s tebou kamkoliv si budeš přát,
jedno kam.

Když ukážeš svou smyslnost
a svůj dětsky upřímný úsměv,
když divoká jsi jako Indiánka,
tak i kdybys byla Galiciánka,
řeknu: „Nevadí mi to!“

Pro mne jsi krásná,
pro mne jsi okouzlující,
pro mne jsi jediná na světě.
Pro mne jsi krásná,
pro mne jsi okouzlující,
pro mne jsi větším bohatstvím než peníze.

Mnoho krásných dívek mne chtělo za muže
a mezi všemi vybral jsem si jen tebe.

Shein vi di levone
(Tak krásná jako měsíc)
„Shein vi di levone má krásný text. Jednou jsem na internetu našla jakýsi židovský blog, kde jedna respondentka psala, že jí tuto píseň zpívala její prababička jako ukolébavku. V originále to je skutečně ukolébavka, ale jinak se tato píseň opět stala součástí jedné zábavné operety ‚pro vykořeněný židovský proletariát východní Evropy‘, jak se píše v knihách. Její autor Joseph Rumshinsky byl jedním z prvních významných skladatelů divadla jidiš, který prosadil nový trend tzv. velké operety – musical comedy, velkých produkcí na Broadwayi. Ačkoliv on sám už nepocházel z tradiční klezmerové rodiny, měl k tradičnímu, starému klezmeru velký respekt. Určitě je jedním z autorů, kteří tento žánr významně zpopularizovali.“

Tak krásná jako měsíc,
tak zářící jako hvězdy,
byla jsi mně poslána z nebes
jako dar.
Potkalo mne štěstí,
že jsem tě našel.
Krásná jako tisíce sluncí,
přinesla jsi do mého srdce radost.

Tvé malé zoubky
jsou jako perličky,
Tvé krásné oči,
tvé flirtování, tvé vlasy –
to vše vábí mne.

Popletlas mi hlavu,
zmaten chodím kol do kola,
sám nevím, co chci,
jsem v rozpacích a brunátný.
Ztratil jsem řeč,
že nedokáži vysvětlit, co chci.
Tys přišla ke mně
a zůstala jsi navždy v mém srdci.
Přemýšlím, jak ti říct,
že jsi…

… krásná jako měsíc,
zářící jako hvězdy,
žes byla mně poslána z nebes
jako dar.
Potkalo mne štěstí,
že jsem tě našel.
Krásná jako tisíce sluncí,
přinesla jsi do mého srdce radost.

Yidl mitn fidl
(Šumař se svými housličkami)
„Autor Abraham Ellstein byl už nefalšovaným Američanem, doprovázel hvězdy divadla jidiš, ale hrál také v synagogách. Píseň má opět krásný a tentokráte i zábavný text.“

Přes pole, přes cesty,
na voze plném sena,
dva muzikanti jedou.
Překvapení! Překvapení!
Řekni, kdo oni jsou?

Šumař se svými housličkami,
Árijec se svou basou.
Život je píseň,
tak není důvod zlobit se!
Hej šumaři, fidlale, šmidlale,
hej život je jen šprým!

Na louce stojí koza
a smutně mečí „méé“.
Hej kozo! Hej bláznivá!
Být smutná není správné!
Ona jen zatřese bradkou,
Tak jest, tak jest, pche!

Přiletí ptáček: „Dobré ráno,
dobré ráno, dobrý rok!“
Smutek a starosti –
ať jdou k čertu!
Směj se s větrem, šumaři,
a jednoduše jeď!

Chesed ve’emet
(Setkají se milosrdenství a věrnost)
„Chesed ve’emet je jedinou písní koncertu zpívanou v hebrejštině. Její text je převzatý z Bible.“

Setkají se milosrdenství a věrnost,
spravedlnost s pokojem si dají políbení.
Ze země vyraší pravda,
nebe bude vzhlížet v spravedlnost.

Kapitola VIII. – Jak se zpívá klezmer

„Myslím, že je to stejné, jako když zpíváte Janáčka nebo Verdiho, stejně tak i klezmer si musíte uzpůsobit. Používají se glissanda, hrudní rejstřík. Nechávám se vést textem, on sám napoví, jakým výrazem jej zazpívat.“

Kapitola IX. – Závěr

„Bulgar je typický židovský kolový tanec besarabského (romského) původu. Frejlech je nejtypičtější východoevropský židovský tanec ve dvoučtvrťovém taktu,“ uvádí nás do světa klezmerové instrumentální hudby Krystyna Bezecny Przyhoda. „Rozdíl mezi nimi je v rytmu. Bulgar je synkopovaný, zatímco frejlech plyne v rytmu quasi polky, rytmického um-ca um-ca, když to zjednoduším. I další tance – rumunské serby, kolomejky – všechny vznikaly ve východní Evropě, odkud se klezmer dále exportoval. A jak již bylo řečeno, každá kultura si k tomu přidala něco svého. V tancích se hojně využívá právě synkopický rytmus. Celkově se připravte, že rytmika, melodika a harmonie jsou v klezmeru úplně jiné, než jste zvyklí z českého a moravského folklóru nebo z klasické hudby. Když ale odhlédneme od všech těchto hudebních záležitostí, tak klezmer jsou v první řadě pozitivní emoce, energie a dobrá nálada, ukázka jedinečné schopnosti židovského národa přetvořit i neštěstí v něco radostného. Málokdy narazíte na skladbu, která nekončí vesele nebo v ní nenajdete nějaký vtip. Nádherná melodika, úplně jiný charakter tónin, jiná nálada než u tradičního folklóru. To je klezmer a to mě na něm ohromně baví. A když se ptáte, zda se pokoušet o ten tradiční nebo se nebát určitých přesahů? Svět se vyvíjí a ani hudba nesedí na jednom místě. Co stále ještě považovat za autentický klezmer je jen o úhlu pohledu,“ uzavírá naše vyprávění Krystyna.

Fantastická verze písně Bai mir bistu shein v podání Janis Siegel!