Menu
Termín „zázračné dítě“ používám jen velmi nerada, nicméně v případě houslistky Markéty Janouškové mi připadá zcela na místě. Již ve svých jedenácti letech stála na jednom pódiu s legendárním houslistou Josefem Sukem. Studovala v Praze, Chicagu a Berlíně, kde dnes také žije. Aktuálně připravuje novou desku pro belgickou nadaci Hulencourt a svůj koncert pro Fondation Louis Vuitton v Paříži se světoznámým violoncellistou Gautierem Capuçonem. Na Lednicko-valtický hudební festival přiveze 14. října do rakouského Wilfersdorfu svůj projekt FolkloreClassic, jenž se v roce 2012 probojoval do finále Web Concert Hall Competition. Jaké to je oscilovat mezi klasikou a folklórem? Jak vlastně projekt FolkloreClassic vznikl? A o čem jsou skladby, které společně s Cimbálovou muzikou Jiřího Janouška uvede na letošním ročníku festivalu? O tom všem jsme si povídaly jednoho krásného červnového dne na trase Praha–Berlín.
Povězte nám o projektu FolkloreClassic?
Pod touto hlavičkou se skrývá koncertní program na pomezí vážné hudby a folklóru, který propojuje díla klasická, jež mají blízko k folklorním tradicím, s úpravami lidových písní. Projekt vznikl v roce 2012, od té doby se samozřejmě mírně proměnil, myšlenka zrcadlení folklorních melodií ve skladbách klasických autorů ale zůstala stejná. Verze, která se dostala do finále prestižního klání Web Concert Hall Competition 2012 (pozn. red. dnes Manhattan Music Competition), byla více janáčkovská, postavená na Janáčkově Houslové sonátě. Prolnuly se v ní dvě části Janáčkovy duše, když ta folklorní inspirovala tu klasickou. Svým způsobem se tak vlastně děje u všech skladatelů, které jsme od té doby v programu FokloreClassic uvedli.
Jde tedy vlastně o jakousi obchodní značku?
V přeneseném slova smyslu ano.
Co uslyší diváci na Lednicko-valtickém hudebním festivalu?
Vedle skladeb Leoše Janáčka, Jenő Hubaye, mého tatínka a dvou skvělých slovenských cimbalistů Jána Gašpara Hriska a Štefana Čikoše zazní jedno z mých nejoblíbenějších děl – Dža more od Sylvie Bodorové a na přání festivalu zařazujeme netradičně Baladu Cipriana Porumbesca v úpravě pro housle a cimbálovou muziku.
Netradičně?
Snažím se hrát hlavně české, slovenské a občas maďarské autory, kteří mají blíže k autentickému folklóru a věnovali se sběru lidových písní – Janáčka, Bartóka nebo třeba Ilju Zeljenku, slovenského skladatele, který experimentoval v šedesátých letech minulého století s elektroakustickou hudbou a v sedmdesátých letech psal pro mnoho slovenských folklorních souborů. Naopak velmi nerada zařazuji skladby jako Montiho Čardáš, Brahmsovy Uherské tance a jim podobné. Nechci se stylizovat do role „čardášové princezny“.
Kdybyste měla program, který zazní na LVHF, charakterizovat v heslech?
Divokost, virtuozita, lyrika. Klasický houslista, který závidí primáši jeho spontánnost. Harmonické cítění Janáčka, zásadně ovlivněné lidovými harmoniemi přetvořenými do jeho chápání světa. Cimbál.
Proč divokost?
Možná jsem použila špatné slovo. Živočišnost bude asi přiléhavější. Když hrajete Brahmse, Mozarta, je zapotřebí značného řádu, byť to ve vás může vřít emocemi. Ale aby tyto skladby získaly tu správnou podobu, musí být, jak bych to řekla, až jaksi vykonstruovány, zatímco v hudbě inspirované folklórem se mohu více přiblížit pro mne určité opravdovosti. Miluji ale jak „klasického“ Brahmse, tak hudbu jako Dža more nebo lidové písně. Ten kontrast je strašně krásný.
Myslíte, že skladatelé se utíkali k folklóru právě proto, aby se z přílišného řádu vymanili?
Nemyslím si, že se k němu utíkali, ale nechávali se jím inspirovat, protože mezi folklorními hudebníky, mezi zpěváky, hudci, je tak moc výborných muzikantů! Nemusí umět všechny stupnice světa nebo válet Paganiniho Capriccia i pozpátku, ale stačí pár not a cítíte tu živost jdoucí z duše, která až bolí. Takže nikoliv útěk, ale inspirace neuvěřitelnou opravdovostí a spontánností, kterou se snažili přenést do své hudební řeči, do hudební řeči klasické hudby.
Vy jste vyrostla na folklóru i na klasice. Jak nebezpečné je sedět na dvou židlích?
Úplně tak to není, vyrostla jsem v zásadě na klasice. Folklór byl spíše záliba, inspirace, nejenom díky tatínkovi, ale i moje první profesorka Hana Metelková měla svůj folklorní soubor Špalíček, kterým prošlo mnoho generací skvělých hudebníků. Ve Špalíčku jsem se potkala třeba s Kubou Fišerem nebo Pepou Špačkem. Žádné zásadní nebezpečí v tomto „sezení na dvou židlích“ nevidím, nebo alespoň u sebe ho nevidím, naopak. Klasičtí hudebníci se občas berou strašně vážně. To umění a ta hudba! A pak vidíte skvělé muzikanty, kteří nemají vystudované nejsvětovější školy, a jejich interpretace vás dokáže vzít za srdce úplně stejným způsobem, ne-li víc. Jejich hudebnost je jiná, ale naprosto stejně hodnotná. Naučíte se daleko větší pokoře a otevřenosti vůči hudbě jako takové. Alespoň tak mi to připadá, když se potkám s lidmi, kteří se věnují i jiným žánrům. Třeba Pavel Fišer, dlouholetý primárius Škampova kvarteta, který se věnuje worldmusic, nebo Gabriela Vermelho.
Přesto, když jsem viděla několik televizních dokumentů o vás, tak si říkám, jestli vás nebylo trochu těžké zkrotit? Což je jistý znak folklorních muzikantů.
To máte pravdu. Ale byla to spíše kombinace mé vlastní povahy a možná určité revolty vůči prostředí často svázaného tradicemi. Nicméně věřím, že postupem času a studiem jsem tuto svou vzpurnost podrobila určité kázni… (úsměv)
Existuje nějaká konvence, kterou záměrně a ráda v klasické hudbě porušujete?
Žiji teď v Berlíně a jednou z úžasných věcí v tomhle městě je, že se snaží klasickou hudbu prezentovat nikoliv jako něco výjimečného pro malou skupinu exkluzivních diváků, ale jednoduše jako jednu z dalších možností širšího kulturního vyžití. Jedete v metru a vidíte plakát na Madonu, elektro-párty a hned vedle na Berlínskou filharmonii. A najednou máte pocit, že klasika je vlastně součást běžného života a může být cool. Líbí se mi snaha alespoň trochu porušovat zažité konvence a popírat jistou selektivnost, že klasická hudba je jen pro určitou sortu lidí. Myslím, že diváci se klasiky občas jednoduše bojí. Já se snažím alespoň o maličkosti, například si své koncerty uvádím. Zdá se to být drobnost, ale překlenete tím bariéru mezi pódiem a divákem. Zamýšlím se i nad lokacemi; zase mohu jako příklad uvést Berlín, kde se koncerty organizují třeba v rozbořených halách, v nejrůznějších industriálních prostorách nebo třeba v techno klubech, kde by člověk klasiku nečekal a kam přijde úplně jiné publikum, které poprvé v životě slyší Schumanna… V tomto smyslu ráda, pokud je k tomu vhodná příležitost, konvence porušuji.
Využíváte své znalosti folklóru i v klasických skladbách? Třeba v Janáčkovi?
Zrovna Janáček měl velmi jasnou představu o zvukovosti skladby a dokázal ji přesně zaznamenat. Takže když můj tatínek rozepisoval například Moravskou lidovou poezii v písních pro hlas a cimbálovou muziku, tak poměrně dost přísně respektoval Janáčkův zápis pro klavír. Byť do toho samozřejmě vložil i své znalosti, aby výsledná aranž dávala smysl.
Když se ale vrátím k otázce…
… tak díky zkušenosti s folklórem dokáži možná snadněji pochopit určité harmonie či rytmy. Například když Bartók nebo Kodály použijí rytmus verbuňku, zahraji ho s největší pravděpodobností přirozeněji než kolegové, kteří tuto folklorní zkušenost nemají. Stejně jako argentinský hudebník, který hraje celý život tango, pochopí a interpretuje lépe Astora Piazzollu a Vídeňská filharmonie vídeňský valčík.
Pojďme si trochu popovídat o programu. Jaký vztah máte k Dža more?
Tuto skladbu naprosto zbožňuji a strašně mě baví. Uvádím ji poměrně často, jak v Čechách, tak v zahraničí, a vždy je velmi dobře přijímána. Je neuvěřitelně vrstevnatá a mám v ní poměrně hodně prostoru na určitou inspiraci. Mohu si hrát s barvami zvuku, jít do největšího pianissima, protože jsem sama. Často se přibližuji až té nejtenčí hranici slyšitelnosti, kdy slyším publikum skoro dýchat. Čím častěji ji interpretuji, tím více v ní nacházím míst, se kterými si mohu pohrávat. Teď mám ještě k tomu výborné housle, takže spousta ploch zní úplně jinak v nejrůznějších barevných témbrech, čímž se tato skladba stává ještě speciálnější.
Na HAMU jste studovala u Pavla Šporcla, který ji nahrál na svou první desku.
Nahrál, ale nikdy jsme ji spolu nekonzultovali. Jeho nahrávku jsem si poslechla, když jsem Dža more začala studovat, což bylo ale dlouho předtím, než jsem se stala jeho žačkou. Svou interpretaci jsem založila na své vlastní představě o romské hudbě a také jsem si naposlouchala další skladby Sylvie Bodorové, abych pochopila její styl.
Je pravda, že ji oba hrajete velmi rozdílně. Což mne přivádí k otázce, kterou jste již tak trochu naznačila, a to jakou volnost si může interpret ve skladbě vlastně dovolit?
Stojím si za tím, že když chce umělec nějakým způsobem odkročit od záznamu, který po sobě skladatel zanechal, tak musí vědět proč. Ať se to týká soudobé skladby nebo Beethovena. Novinkou posledních let je dodržovat zápis až dogmaticky. To podle mého také není cesta, ale pořád platí, že musíte vědět proč věci děláte jinak. Když mluvíme o Dža more, tak zde jsem si zrovna dovolila poměrně hodně volnosti. Protože když se podívám do zápisu, je hned na začátku napsáno ad libitum (dle libosti). To jsou slova skladatelky, jimiž mi dává svobodu. Důležité zůstává, aby to, co pro mne jako interpreta funguje a dává mi přesvědčení, že skladbu předávám publiku tak, jak ji paní Bodorová napsala, má určitou hudební logiku. Aby ale noty ožily, musím do nich přidat ještě i něco ze sebe. Jsou mi dané a já do nich musím nějakým způsobem vdechnout život.
Slyšela Sylvie Bodorová vaši interpretaci?
Zatím jen z youtube, ale mám od ní kritiku, že to hraji skvěle a že má ze mě radost!
Mé vzpomínky putují s Dža more až do časů mého dospívání na středním Slovensku, na horu s názvem Šibeniční vrch a hrad Šášov, pod kterým se rozkládala velká romská osada. Byla jsem fascinována hudbou, kterou jsem z těch míst slýchávala, její citovostí, baladičností, rapsodičností, které se tolik vzdalovaly tomu, co jsem znala. Romové vnímají hudbu stejně jako vodu a vzduch, je jejich tělesnou součástí, něčím, co k nim bytostně patří. Některé kultury to tak zkrátka mají a ta romská k nim patří. Vzpomínky z té doby ve mně zakořenily tak silně, že když jsem se později rozhodla napsat virtuózní skladbu pro housle, nechala jsem se inspirovat právě romskou hudbou. Můj profesor skladby Ctirad Kohoutek mi vždycky říkal, že pokud chce skladatel ve dvacátém století uspět, měl by psát skladby pro okrajové nástroje. Není pro ně tolik literatury a může tedy snáze zaujmout. Napsat virtuózní skladbu pro housle paganiniovského typu bylo tedy přesně proti jeho doporučení. O to více mne těší, že od roku 1990, kdy skladba Dža more vznikla, byla již pětkrát nahrána našimi i zahraničními interprety, stala se povinnou skladbou v několika houslových soutěžích, a dokonce i součástí konkurzů do orchestrů, což tedy považuji za obzvlášť velké vyznamenání. Letos slaví své třicáté narozeniny a já mám opravdu velkou radost, že se jí ujímají takoví skvělí mladí houslisté jako Markéta Janoušková. Protože pokud dokázala oslovit další generaci, pak má šanci, že bude žít.
Dža more znamená romsky “jdi, chlapče”. Moc si přeji, aby tedy šla dále svým životem a aby Vás její hudba inspirovala stejně, jako kdysi mě braly za srdce balady z podhradí Šášova.
Vaše Sylvie Bodorová
Po virtuózním, nespoutaném Dža more přijde baladický Porumbescu.
Jak již bylo zmíněno, tak tuto skladbu si přál festival s ohledem na téma letošního ročníku. Cítím Porumbesca jako dílo velmi klasické, ve vídeňském stylu Fritze Kreislera. Není to skladba „na dřeň“, ale spíše umírněná, romantická.
Čím ji úprava pro housle a cimbálovou muziku posouvá do folklornější roviny?
Cimbálem. Tím dostává folklorní „šmak“.
Otevírá to možnost nehrát ji tak klasicky?
Možná podvědomě. I když hrajete podle zápisu, podvědomě cítíte jiné barvy. Zase je ale škoda dělat ve skladbách holubník. Musíte vycítit, co si můžete dovolit, aby to byl pořád Porumbescu a nikoliv Janoušková. Ta až příště!
Jde o skladbu hodně baladickou. Možná budou lidé vytahovat kapesníky?
Tak to by bylo skvělé! Takové publikum máme rádi!
Pro mnohé neznámá postava Jána Gašpara Hriska. Kdo to byl?
Cimbalista BROLNu, Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Působil v něm ve zlaté éře Bohdana Warchala, Bohumila Smejkala, Jindřicha Hovorky, společně s další výbornou cimbalistkou Helenou Červenkovou. Nejlepší nahrávky s moravskými a slovenskými folklorními esy dělal právě on. Jde o skladbu, kterou složil sám pro sebe a postupně se rozšířila. Jednoznačně jeden z nejslavnějších folklorních muzikantů.
Jak jste vyslovila jméno Heleny Červenkové, vybavila se mi jakási „cimbál battle“.
Ale ano, přesně takové skladby BROLN uváděl! Protože měl dva cimbály a dva skvělé cimbalisty.
Vy nic takového neplánujete?
To by musel pan ředitel zaplatit dva cimbalisty! (smích)
Hriskova skladba mi přijde extrémně těžká.
Je těžká! Ale také velice dobře napsaná, na efekt. Je vidět, že ji psal člověk, který přesně věděl, co zní na cimbál dobře. Z Cikánského tance se stal opravdu velký hit, protože je sice těžký, ale investovaná dřina se vyplatí.
Hrajete jej v originální úpravě?
Ano, na způsob hudecké muziky, jak se běžně hrává. Nevím, zda byl kdy zapsán do not nebo oficiálně vydán, cimbalisté jej přejímají sluchem, což je opět určitý druh umění. Folklorní muzikanti mají daleko vyvinutější hudební paměť a ucho pro harmonie. V tomto ohledu k nim cítím velký respekt.
Na závěr první poloviny programu zahrajete velmi slavné variace Hejre Kati. Přidáváte si do nich nějaké improvizace?
Dovolila jsem si virtuózní nadstavbu přes celou jednu relativně jednoduše napsanou variaci, aby to znělo lépe. Upravili jsme ji ale opět s mírou. K Hejre Kati mám jednu zajímavost: téma variací se velice podobá písni Kdo má počernú galánku. Je docela roztomilé, jak se občas přes všechny ty moravsko-, slovensko-, maďarské kořeny dostanete přesně k takovým hudebním projevům.
Jak se tato skladba hraje?
Opět jde o kompozici, která je dobře napsaná, technicky náročná, ale efekt velmi dobrý. Na posluchače působí nesmírně virtuózním dojmem. A hraje se velmi dobře, protože ji napsal houslista.
Odkud se vzalo přízvisko Hejre Kati?
Nevím. Snažila jsem se to zjistit, ale nikdo nikde nevěděl, byly to jen nejrůznější dohady. Fakticky o vzniku názvu nikdo nic neví.
Asi potkal nějakou půvabnou Kateřinu…
Asi!
Hubay napsal těchto Čardášových scén celkem čtrnáct. Hraje se ještě nějaká další?
Co vím, tak se hraje jenom tato. A nejsem si jistá, zda se ostatní části vůbec dochovaly. Pro mne jde opět o jednu ze skladeb, kterým se snažím spíše vyhýbat. Jak již bylo řečeno, buduji svůj repertoár především z hudby českých a slovenských autorů, zařazování děl jako Hejre Kati vnímám spíše jako oživení programu. Zařadila jsem ji především kvůli zmiňované citaci Kdo má počernú galánku.
Jaké je původní obsazení?
Myslím, že housle s klavírem a časem byla upravena pro orchestr. Naši úpravu dělal opět můj tatínek pro housle a cimbálovou muziku, ale jde o velmi klasickou úpravu.
Druhou polovinu programu zahajujete skladbou Letěl sokol vašeho tatínka.
Táta ji napsal pro mne, když mi bylo čtrnáct. Mám k této skladbě hodně speciální vztah, protože jde o první dílo napsané přímo pro mě. Do té doby jsem hrála s cimbálovkou jen tituly, které už byly na repertoáru a táta je vytvořil pro sebe nebo případně pro BROLN. Je inspirována legendárním myjavským primášem Samkem Dudíkem, kterého nejen na Myjavě zaslouženě uctívají jako velkého umělce. V roce 1913 ho společně s jeho cimbálovou muzikou doporučil Leoš Janáček na Všeslovanský sjezd ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud si odvezli zlatou medaili.
Myjava bude asi bohatá folklorní oblast?
Myjava je součástí oblasti zvané Kopanice, která leží na moravsko-slovenském pomezí. Jde o neuvěřitelně folklorně nabité území, kde stále působí mnoho muzik a pořádají se tu nejrůznější folklorní festivaly. Mezinárodní folklorní festival Myjava patří mezi největší na Slovensku. Stovky, tisíce písní vznikly právě v této oblasti. Krásné je dívat se na jejich tance, hodně specifické díky kroji, který je nádherně modrý s velkou mašlí a bílou čapkou.
Proč tatínek vybral píseň Letěl sokol?
Protože je krásná. Je tak krásná, že mi jeden ze členů Slováckého krúžku, nebudu jmenovat který, řekl, že ji chce zahrát na pohřbu. Takže mám zakázku!
Od vašeho tatínka zahrajete ještě další dva tituly – Písně sedlcké a Pod hájíčkem pod zeleným pro sólové housle a cimbál.
Písně sedlcké pochází z moravského Písku, kde se zpívaly k tanci zvanému sedlcká. Já bohužel tančit neumím, takže vám neřeknu přesně kroky, jde ale o takové pohupování se v kolenou. Pod hájíčkem pod zeleným je skladba napsaná pro mne a pro Michala Horsáka, stálého člena tatínkovy muziky. Tatínek nám ji složil na míru, protože jsme si chtěli s Michalem něco společně zahrát.
Jak se vlastně hraje s cimbálem? Jak je to s laděním?
Cimbalista musí před každým vystoupením opravdu velmi poctivě hodinu a půl ladit. A nástroj se musí samozřejmě udržovat i během roku. My máme maďarský typ cimbálu, jeden z nejlepších, co můžete v Čechách slyšet. A o ten se musí pečovat, což znamená, že se ladí pravidelně. Stejný princip jako u klavíru. Ladí se klasicky podle ladičky na 442 Hz. Možná právě ladění je pro mě jako klasického muzikanta určitou nevýhodou onoho sezení na dvou židlích. Když hrajete s cimbálovkou, tak absolutně čisté intonace „do Carnegie Hall“ dosáhnete jen velice těžko. Je to dáno přirozeností daných nástrojů. Dříve jsem s tím měla velké problémy. Když jsem hrála s cimbálovkou, druhý den jsem se obtížněji dolaďovala.
To ale může během koncertu působit problémy, když přecházíte z klasického repertoáru do folklóru?
U tohoto programu je to skutečně velmi těžké, zvláště když zařadíme Janáčkovu Sonátu a střídám tak navíc hraní s klavírem. Vyžaduje to velkou koncentraci. Když hrajete s cimbálovkou, máte za sebou masu zvuku, stejně jako když hrajete s orchestrem. Musíte si na to zvyknout.
Hrajete moravskou hudbu, je vaše rodina s Moravou nějak spřízněna?
Táta nemá žádné moravské předky, k folklóru se dostal jako student konzervatoře nejdříve jako člen jednoho českého souboru a pak různými oklikami začal hrát s moravskou cimbálovkou v Praze. To už byli rodilí Moraváci, kteří se „naplavili“ do Prahy. Vypracoval se takovým způsobem, že si nakonec založil svou vlastní cimbálovou muziku, která měla poměrně značné úspěchy. Začal organizovat nejrůznější folklorní večery, které byly dostatečně kvalitní, aby si mohl dovolit zvát nejrůznější moravské hvězdy, což vzbudilo ohlas. Byl jedním z těch, kteří založili Setkání muzik v Praze, jež mělo ve své době velký zvuk. A také upravoval a natáčel s BROLNem.
A vy osobně cítíte s Moravou nějakou spřízněnost?
Určitě. Bez toho bych tuto hudbu nemohla hrát. Kdyby to byl jen marketingový tah, nevydržela bych u toho. Morava je pro mne srdeční záležitost. Několik let jsem jezdila na kurzy do Luhačovic k Václavu Hudečkovi, kde jsme dělali různé výlety a měli jsme možnost zahrát si s místními cimbálovkami. Malé Zálesí je pro mne synonymem léta. Být tam, zůstat pár dní s kamarády, to byly vždycky naprosto nejradostnější dny. Snažím se jezdit na Moravu na nejrůznější festivaly jako divák, což stíhám čím dál méně, čím více mám koncertních závazků. Moravu ale obdivuji a chtěla bych zde trávit daleko více času.
Bylo to v Luhačovicích, kde jste se potkala s Janáčkem?
Myslíte osobně? (smích)
Jedině kdyby vás stroj času přenesl do roku 1903!
Nevybavím si první setkání, ale pamatuji si velmi živě první okouzlení Janáčkovou Sonátou v provedení Radima Kresty na nějakém minikoncertě na Pražské konzervatoři. Ta skladba se mi tak líbila, že jsem šla za svým klavíristou, jestli si ji můžeme zahrát. Jen pročíst. A na první čtené zkoušce mě takovým způsobem dostala, že jsem ji hned začala studovat.
Janáčkovu Sonátu bohužel neuslyšíme, ale Moravskou lidovou poezii v písních ano. Hrajete v ní?
Na LVHF přijedeme v menším obsazení, takže na tomto koncertě budu hrát všechno.
O to je to možná náročnější. Jaký je to pocit doprovázet?
Záleží na tom, jak hraje nebo zpívá sólista!
Co když zpívá nebo hraje špatně? Pak je to utrpení?
Ano, ale to není případ mých kolegů z FolkloreClassic! Moje sestřička zpívá moc krásně. Se všemi našimi muzikanty včetně sólistů je vždy lahoda si zahrát. Neřeším tedy, jestli jsem sólista nebo doprovázím. Takhle to v případě FolkloreClassic nevnímám.
Proč padla volba na tyto čtyři písně?
Celé to vlastně začalo Janáčkovou Sonátou, kde jsem měla vizi, že se s Moravskou lidovou poezií v písních nějakým způsobem prolne. To byl prvotní impulz. Vybírali jsme písně tak, aby se hodily k Sonátě, k jejímu imaginárního příběhu. Časem jsme repertoár obnovili a udělali nový výběr. Momentálně zpívá i náš kontráš, takže bylo nutné pohlídat, abychom vybrali i texty pro muže nebo aby naopak slečna nezpívala nějakou typicky mužskou píseň. Tituly také musely vyhovovat obsazení a dávat smysl po stránce kompoziční, aby úpravy nepůsobily násilně a zněly přirozeně janáčkovsky.
Zvažovali jste i jiné Janáčkovy písňové cykly?
Ne, protože tenhle nám dával největší smysl s cimbálovkou. A ještě jsme také stále nedošli k číslu padesát, máme jich upravených asi deset, takže pořád je z čeho vybírat.
Odhalme poslední dvě jména programu – Štefana Čikoše a Jaromíra Nečase.
Jaromír Nečas byl dramaturgem Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, Štefan Čikoš byl údajně potulným romským muzikantem, který se zjevil, zanechal po sobě skladbu a zase se „odjevil“. Podrobnosti neznámé. Ale Jaromír Nečas byl jednou z velkých osobností BROLNu.
Co je to karička?
Východoslovenský kolesový tanec. Tančí ho pouze ženy, které tvoří takové kolečko a různě se proplétají. Představte si, že se díváte seshora na akvabely, tak ony dělají něco podobného. Tvoří nejrůznější obrazce, prolínají se, podupávají, je to hodně živé a velmi efektní. V naprosté většině mají jednoduché kroje s širokými, jednobarevnými suknicemi a krátkými halenkami, takže se tam ještě míhají barvy. Hodně často ji tančí Lúčnica, ta má ještě podmínky na to, aby byly její tanečnice všechny stejně vysoké, je mezi nimi rozdíl asi tři centimetry, všechny mají stejně červenou pusu… Takže jsou to takové barevné obrazce v rytmu karičky a k tomu se samozřejmě zpívá.
Je tedy pěkně rychlá!
Ano, dostane se do velmi rychlého tempa. My samozřejmě uvádíme zase jistou její koncertní variaci. Obecně jsou všechna díla na programu FolkloreClassic pódiové skladby. Jde o hotové, do not napsané kompozice, ve kterých má sice sólista určitou volnost, ale program musí obstát na festivalu klasické hudby.
Přesto, nedívá se akademický svět vážné hudby na takové projekty spíše skepticky?
Ano, s předsudky a s určitým zaškatulkováváním jsem bojovala zvláště na akademické půdě velmi často. Dokonce ani pozvání na krumlovský festival nebo na festivaly v zahraničí, třeba v Bruselu, kde se jednalo o festival pod záštitou Marthy Argerich, nepřesvědčilo některé profesory či kolegy, že FolkloreClassic není koncertní program pro hraní ve sklípku či v hospodě.
A jak je projekt přijímán folkloristy? S těmi se nějak konfrontujete?
Samozřejmě. Hrajeme i na folklorních festivalech, kde mezi námi panuje vzájemná úcta. Oplývám určitou technickou převahou – ta léta dřiny se musí někde projevit. Na druhou stranu se zase já inspiruji jejich neuvěřitelně hlubokou, až živočišnou muzikálností. Udělat podobný projekt mne vlastně napadlo při mých cestách po folklorních festivalech. Vyhrála jsem soutěž na Slovensku, jejímž pořadatelem byl Viliam Ján Gruska, vysokoškolský pedagog, scénograf, architekt, dlouholetý spolupracovník Lúčnice, který participoval snad na všech filmech a pohádkách na Slovensku. Pomáhal také organizovat velké folklorní festivaly, ať už to byla Východná nebo Myjava. Velká osobnost slovenské akademické a folklorní scény. Ten mi zařídil několik recitálů vyloženě ve folklorním prostředí, kde se folklór konfrontoval s klasickou hudbou a kde jsem vlastně poprvé hrála jak klasický recitál s klavírem, tak i program s lidovou muzikou. Myslím, že právě jemu vděčím za nenápadné nasměrování k myšlence FolkloreClassic, byť k její realizaci došlo až o mnoho let později.
Nicméně není-li člověk vyhraněný, je asi těžké vydobýt si pozici tam i tam?
Pohybuji se především ve světě klasické hudby a folklór je pro mne inspirací a hudební láskou. I tak to občas není jednoduché, hlavně díky již zmiňovaným předsudkům a škatulkování, které jsou doménou spíše české vážnohudební scény. V zahraničí jsou naopak mé folklorní kořeny pro všechny super zajímavé. To, že je tato hudba u nás pořád živá, že se jí lidé věnují a že stále vzniká něco nového, vnímá Evropa a vůbec celý svět jako neuvěřitelný unikát. Takže zahraniční pořadatelé i kolegové hudebníci to berou jako velké plus. Vlastně dost často mně i někdo řekne: „No jo, ty chápeš, jak zahrát toho Bartóka!“ A mají pravdu. Díky této zkušenosti je pro mne jednodušší jej pochopit.
******************************
Markéta Janoušková má za sebou více než šest set koncertů nejen v České republice, ale rovněž v Německu, Rakousku, Belgii, Španělsku, ve Velké Británii, Švédsku, Estonsku, Rusku, Ekvádoru nebo USA. Hostovala na Tallinn Winter Festival, isaFestival ve Vídni, Old Ox Festival (Aurora) ve Švédsku, Sevenoaks Festival ve Velké Británii nebo v koncertní řadě Jour de Fix v Berlíně. V roce 2019 se stala tváří berlínského festivalu Prager Kultur am Prager Platz. Natočila několik CD, z nichž největší ohlas získala nahrávka Goldbergových variací v úpravě pro housle, violu a kontrabas pro Maltskou filharmonii. Vystudovala Konzervatoř v Praze (Dana Vlachová a Jaroslav Foltýn), Akademii múzických umění v Praze (Pavel Šporcl a Ivan Štraus), byla stipendistkou prestižní Chicago College of Performing Arts of Roosevelt University ve třídě koncertního mistra Chicago Symphony Orchestra Roberta Chena a Cyruse Forougha a v roce 2019 dokončila magisterská studia na věhlasné Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně (Ulf Wallin). Aktuálně je stipendistkou Mozart-Stiftung ve Frankfurtu nad Mohanem. Její mimořádný talent byl zachycen v jednom z dílů dokumentárního cyklu České televize Nehasit, hořím! a v dokumentárním snímku Učedníci hudby francouzského režiséra Richarda Dinda. Pro poslední film legendárního režiséra Jana Němce Vlk z královských Vinohrad nahrála slavnou Ciacconu Johanna Sebastiana Bacha.
