Menu
© Radovan Šubín
Jedinečnost Lednicko-valtického hudebního festivalu tkví mimo jiné v koncertech konaných v saletech Lednicko-valtického areálu. V jednom z nich, v Rybničním zámečku, zahraje 11. října vynikající Trio Lobkowicz, navíc s krásným programem rozkročeným od hudby klasicismu přes romantismus až po 21. století. Koncert připomene 150. výročí narození Vítězslava Nováka, tak trochu opomíjeného autora, jenž v mnoha směrech významně ovlivnil českou hudbu 20. století. Nejen o něm, ale i o dalších skladbách programu, o tom, jak vlastně funguje klavírní trio, proč tato disciplína patří v oblasti komorní hudby mezi ty královské i o vztahu k netopýrům jsme si povídali se sympatickým klavíristou souboru, Lukášem Klánským.
Program začínáte krásným Klavírním triem č. 39 „S uherským rondem“ Josepha Haydna. Můžeme si o něm trochu popovídat?
Určitě. Haydn je pro posluchače, kteří mají klasicismus spojený se symetrickou upraveností a uhlazeností, zdánlivě jedním ze „snadných“ autorů. Ale právě on dokazuje, že to vůbec nemusí být pravda. Samozřejmě psal díla zamýšlená spíše jako oslavu symetrie a dokonalosti, ale mimohudební prvky pro něj byly silnou inspirací, a právě například třetí věta tohoto tria – Uherské rondo – je nesmírně divoká, dovoluje širokou paletu výrazů a zvuků a dokáže každého posluchače přesvědčit, že i v klasicismu bylo možné psát velice odvážně.
Anglický nakladatel tituloval toto trio jako Sonátu pro klavír s doprovodem houslí a violoncella, smyčce v něm často dublují klavírní part…
… což je velmi náročné na souhru a vyžaduje to precizní přípravu a cítění. Je pravda, že tria té doby jsou psána hlavně pro klavír a často by se dala zahrát i bez smyčcových nástrojů. Toto ještě do jisté míry platí u raného Mozarta, ale už během jeho života začínají hrát větší úlohu především housle a zlom přichází u Beethovena, kdy se všechny tři nástroje naprosto zrovnoprávňují. Ale Haydn stojí na klavírním partu.
Souvisí uvolněnost třetí věty s vyvázáním Haydna ze služby u knížete Esterházyho?
Možná, ale napsal mnoho radostných, oslavných děl i v době, kdy byl v Esterházyho službách, takže to asi nejde úplně spojovat.
Jak vlastně fungují skladby pro obsazení klavírního tria?
Mám na nich strašně rád, že obsahují mnoho linií, které mohou fungovat spolu, nebo naopak proti sobě. Klavír může jít naprosto přirozeně proti smyčcovým nástrojům, nebo vyšší hlasy proti nižším, tj. pravá ruka klavíru a housle proti levé ruce klavíru s violoncellem. A protože violoncello má velký rozsah, může sloužit i jako nástroj udávající spodní linku, nebo stejně tak může dělat houslím druhý hlas, kdy basovou úlohu přebírá klavír. Takže čtení triové partitury je nesmírně zajímavé, protože role jednotlivých nástrojů se mohou rychle měnit a vznikají krásné zvukové efekty. Třeba zrovna ve Dvořákových Dumkách, které sice na koncertě nezazní, ale teď mne tak spontánně napadly, se hned na začátku mohou smyčcové nástroje prohodit tak, že violoncello zní nad houslemi a housle dělají druhý hlas. Variabilita těchto tří nástrojů dává nám interpretům zvukově nesmírně bohaté možnosti. Považuji klavírní trio společně se smyčcovým kvartetem za královský obor komorní hudby. Vyžadují nesmírně silné komorní cítění, přizpůsobivost, spolupráci a zároveň kladou na hráče poměrně velké sólistické nároky. Takže hráčsky je to obrovsky zajímavá disciplína.
Jak jste mluvil o Dvořákovi, najdeme něco takto zajímavého i u Mendelssohna nebo Nováka?
Myslím si, že Mendelssohn vychází ještě tak trochu z tradice první vídeňské školy – Haydna, Mozarta, Beethovena. Klavírní part je stále technicky nejnáročnější, smyčcovým nástrojům jsou více svěřeny dlouhé, melodické pasáže, mají větší zodpovědnost za zpěvnou linku. Klavír je naopak pohyblivější a stará se o jakousi výplň, o to rychlé a technicky náročnější. V Novákově triu už ale toto absolutně neplatí, party jsou technicky naprosto vyrovnané. Právě v době romantismu můžeme pozorovat, že se party smyčcových nástrojů stávají někdy mnohem náročnější než ten klavírní. V raném romantismu ale tohle ještě úplně neplatí.
Proč si získalo první Mendelssohnovo trio větší popularitu než druhé c moll?
Na to nedokáži přesně odpovědět, obě tria jsou velmi krásná, i druhé Trio c moll má velice zajímavé melodické postupy a harmonický plán. Ale je pravda, že první d moll působí nějakým způsobem, jak to říci? I člověk, který ho slyší poprvé, má pocit povědomosti. Jako „to už jsem někdy musel slyšet“. Myslím, že se určitým způsobem dotýká samotné hudební podstaty, nějakého archetypálního vnímání hudby. Tento fakt se velmi obtížně popisuje a dokazuje, spíše jde o nějaký dojem, ale to k umění patří, že všechno není možné úplně přesně vysvětlit.
Kdysi jsem se s jedním světoznámým dirigentem bavila o mysticismu tóniny d moll. Jaký je váš názor na tonalitu?
Tonalita je věc, která se nesmí podcenit. Když má autor před sebou prázdný notový papír a začíná psát, tak výběrem tóniny může hned na začátku zcela zásadně ovlivnit základní charakter díla. Určitě bych se shodnul, že d moll s sebou často nese právě nějakou kombinaci emocí. Není tak tragická jako třeba c moll nebo g moll, ale zároveň má v sobě jakýsi mystický prvek, je v ní i určitá lyrika. Možná, že kdyby se udělala statistika, potvrdilo by se, že v ní najdeme vícero skladeb s nějakou hloubkou. S tím bych souhlasil.
V programu zazní Dva valašské tance, které jsou z Novákovy klavírní tvorby prakticky neznámé.
Je pravda, že známější jsou jeho skladby pro klavír, které se stylově více přibližují pozdnímu romantismu nebo začínající moderně. Ale Nováka je dobré představovat i v jiných polohách, než jsme zvyklí. Letošní dramaturgie směřuje k lidovosti, multikulturnosti. A když pominu Mendelssohna, což je hudba, která nemá příliš mnoho takto konkrétních inspirací a dává průchod volné fantazii, tak lidovost a tanečnost se prolíná celým naším programem. Dva valašské tance kladou důraz na tyto dva aspekty a na technickou náročnost. Na rozdíl od Tria v nich nehledejme filozofickou hloubku, jejich záměrem je pobavit a potěšit mistrně zpracovanou prostou estetikou.
Hezky jsme se dostali ke slavnému Novákovu Triu „Quasi una ballata“, jak vnímáte toto dílo v kontextu české komorní tvorby?
Toto trio má podle mého absolutní nárok patřit do světového repertoáru. A ono do něj vlastně i patří, občas ho hrají také zahraniční ansámbly, ale stejně si myslím, že by si zasloužilo mnohem větší pozornost a častější uvádění. Jde o skladbu, ve které se snoubí atraktivita jak pro posluchače, tak pro interpreta. Hráči se v ní opravdu vyžijí, všichni tři tam máme spousty zajímavých ploch, je zvukově obrovsky pestrá, a i co se týče formální soudržnosti, tak drží obdivuhodně pohromadě. Není úplně krátká, sice oficiálně jednovětá, ale vnitřně se člení na tři části. Takže pocitově se zdá kratší než v reálu. Má obrovský tah, nepustí ani na sekundu pozornost posluchače a Novák ji mistrně tektonicky vystavěl, tj. nemá žádné hluché plochy, kde by si posluchač odpočinul. Táhne ho od začátku do konce.
Váže se k jeho vzniku nějaká mimohudební inspirace?
O tom nevím. Myslím si, že jednoduše zapadá do Novákova tehdejšího tvůrčího období. Žádný důležitý mimohudební prvek v něm nenacházím. Samozřejmě jsou v něm inspirace lidovou melodikou a tanečností, ale považuji tuto hudbu za absolutní (pozn. red. hudba bez mimohudebního programu, která působí čistě hudebními prostředky a neskrývá v sobě žádný popis konkrétního příběhu), která svrchovaně oplývá všemi atributy špičkové komorní muziky.
Co si myslíte o Novákovi jako skladateli? V české hudbě stojí tak trochu ve stínu světel ramp.
Takových českých skladatelů žijících či tvořících během 19. nebo 20. století bychom mohli jmenovat daleko více. Smetana s Dvořákem jsou naprosto pohodlně usazeni ve světovém povědomí, Janáček a Martinů prožívají řekněme nějakou renesanci zájmu o své dílo, což je způsobeno i organizační snahou – třeba právě Bohuslav Martinů je pořadateli velmi často žádán, protože se jim dostává podpory z oficiálních míst. Ale pak je spousta jmen, která by si zasloužila daleko větší pozornost, od 18. století až po současnost. Vnímám to trochu jako takový český nešvar, že si těchto vynikajících českých skladatelů úplně nevážíme. Třeba typická ukázka – Jan Václav Voříšek, současník Beethovena, Schuberta. Příliš se nehraje, a přitom má úžasné skladby. A takto bychom mohli pokračovat dále, třeba Fibich dle mého není tak úplně doceněný a i ve 20. století se dají v české hudební literatuře najít další „zapomenutá“, přitom velice kvalitní díla. Takže je dobře, že možná i díky letošnímu 150. výročí Novákova narození se jako skladatel trochu více zviditelní. Jako trio se letos právě tyto výroční skladatele snažíme uvádět, hráli jsme například skladby Otomara Kvěcha, který by se letos dožil sedmdesátky.
Mohl Novákovu kariéru ovlivnit i jeho vášnivý spor se Zdeňkem Nejedlým o Dvořáka, Suka a modernismus v hudbě obecně?
V jisté době určitě ano. Když pak byla později politická situace příznivější, bylo již tolik jiných českých skladatelů, o které byl zájem, že z toho nedokázal vytěžit.
Co vnesl Novák do české hudby?
Nedokáži omezit odpověď na jeden signifikantní prvek, ale jeho celkový způsob práce s barvou, partiturou, když vezmu jeho symfonické skladby… Inspiroval se svými evropskými současníky, což se odráží zvláště v jeho symfonické tvorbě, zejména v instrumentaci. Funguje u něj určitá syntéza něčeho českého – melodiky, kterou rozvádí dále než jeho předchůdci, absolutní hudby a na svou dobu nových hudebních prvků – modernismů.
Z jeho mistrovské třídy na Pražské konzervatoři vyšel celý zástup skvělých skladatelů – Alois Hába, Iša Krejčí, Vítězslava Kaprálová, Eugen Suchoň. Byl Novák více skladatel nebo pedagog?
Těžko říct. Myslím, že se skladateli je to stejné jako s interprety. Vnímáme například Carla Czerného jako svého času jednoho z nejlepších klavíristů Evropy, nebo jako autora mnoha etud a pedagoga, jehož žákem byl Franz Liszt? Ke skladatelům i k interpretům pedagogická část práce zkrátka vždy neodmyslitelně patřila a po většinu hudební historie se nedala oddělit. Samozřejmě, s příchodem kultu virtuosa se z několika málo sólistů stali lidé tak vytížení koncertní činností, že jim na výuku nezbyl čas. Ale po většinu hudební historie jak skladatelé, tak interpreti vyučovali a dle mého nelze říci, co z toho bylo podstatnější. Svět umělce a organizace hudebního života fungují tak, že musíme obě tyto složky rozvíjet. A mohou být i dosti nezávislé. Existuje hodně interpretů, kteří jsou ve své interpretaci velice svobodní, řekněme spíše takový bohémský typ umělce, a přitom v pedagogice jsou velice metodičtí, puntičkářští a naopak.
Jak je to u vás?
Já jsem na pódiu také mnohem méně racionální a spíše se snažím interpretaci pustit z duše. Když ale učím, racionalitu a schopnost analýzy naopak vyžaduji. Ale myslím si, že je to poměrně běžné. Proto u Nováka nedokáži říci, že u mě jedna z těchto představ převažuje. Jde o dvojjedinost.
Novák byl vášnivý horolezec, a tak mne napadlo, jestli i členové Lobkowicz Tria holdují nějakým extrémním sportům?
Já moc ne, rozhodně ne ničemu extrémnímu, jsem člověk, který vyhledává spíše klid. Přijde mi, že při naší práci si užijeme adrenalinu až dost. Mám rád turistiku, ale velice rekreačně, kolegové v triu si ze mě dělají legraci, že jsem v tomto spíše takový padesátník než třicátník, ale mám psy a chodím s nimi rád na procházky. Honza Mráček si dělá pilotní licenci, lítá s malými letadly, takže ten má k adrenalinu mnohem pozitivnější vztah. Nejvíce sportovně nadaný je z nás asi Ivan, hraje fotbal, nohejbal, tenis. Ale nevím o tom, že by některý z nás někdy horolezil…
Roman Haas, autor poslední skladby programu. Má něco společného s Pavlem Haasem, nebo jde o shodu jmen?
Ne, je to jen shoda jmen.
Můžete nám něco říci o jeho Multikulturní suitě i o něm samotném? Pokud vím, jste velcí přátelé?
Myslím si, že Roman je neskutečně zajímavá osobnost. Já jeho hudbu úplně zbožňuji, premiéroval jsem mu dvě klavírní skladby, z toho jednu s orchestrem. Má ohromnou tvůrčí invenci, obrovský talent, a přitom disponuje nesmírnou skromností. Sám sebe vidí hlavně jako pedagoga, to je podle něj jeho hlavní poslání. Nevyučuje ale skladbu na nějaké specializované škole, ale hudební výchovu na běžných základních školách a dělá to úžasně. Byl jsem jednou na koncertě, který nacvičil se svými studenty, z nichž se nikdo nevěnuje hudbě profesionálně. Jsou to děti, které chodí do hudebky anebo taky ne, se kterými dokázal připravit hudební program v rámci jedné hromadné hodiny týdně a přitom vidíte, jaký mají úžasný vztah k hudbě, jak neskutečně krásně rozvíjí jejich povědomí o umění. Zde chápe své hlavní poslání, přitom komponuje úžasné věci. Právě Suita se mi strašně líbí, protože na velmi malém prostoru ukazuje všechny jeho schopnosti. Jeho skladby jsou barevné, hráčsky velice příjemné a posluchačsky atraktivní. Všechny tři tance Suity zrcadlí také jeho obrovský smysl pro humor, protože Roman je velký šprýmař a dokáže publikum pobavit jak hudbou, tak slovem. Vzpomínám, když jsem mu premiéroval jednu z jeho klavírních skladeb, tak s ním byl na pódiu takový malý rozhovor pro publikum. Ptali se ho, jaké byly „ty“ inspirace a on začal velice poeticky, jako že první věta je oslava absolutna, druhá věta je inspirována milostným příběhem za svitu měsíce a třetí je bujarým tancem v hospodě. Ale že bohužel nic z toho nemůže divákům říct, protože by to nebyla pravda. Že jsme prostě seděli na pivu a já jsem řekl: „Napiš mi sonátu,“ a on řekl: „Tak jo.“ A protože ji už potřeboval dokončit, tak psal a snažil se, aby to bylo hezký.
Má v sobě tato skladba nějaký hudební vtip?
Všechny tři tance se dokonale pohybují na hranici vážného a určité nadsázky, která se v některých momentech může blížit až parodii, ale tak citlivě, že se ani o centimetr nepřiblíží frašce. Jde o úžasně vyváženou vtipnost. Občas zveličí charakteristický prvek daného tance, že chvilkami nenápadně upozorňuje až na určitá klišé. Například v Boleru, které je pověstné svou neúprosnou pravidelností, najednou vloží do třídobých taktů takt jednodobý. Také Čardáš je napsaný výborně, dává hráčům poměrně velkou svobodu se vyžít a napodobit například improvizaci romských kapel.
Takže skladba nabízí i prostor pro improvizaci?
Ano. Není tam sice žádná aleatorika (pozn. red. způsob kompozice, kde jsou některé hudební plochy ponechány náhodě), ale i s pomocí klasického zápisu dokázal zachytit a zkombinovat prvky hudby řekněme vážné s hudbou tradiční, která úplně svádí k mírné improvizaci, k přidání drobné ozdoby tam nebo onam nebo větší práci s agogikou (pozn. red. tempové změny). Roman je právě tomuto obrovsky otevřen. Jako asi každý interpret jsem zažil skladatele, kteří měli svou představu o skladbě a mě jako interpreta k ní více méně nechtěli pustit, nejraději by si ji zahráli sami, ale bohužel to neuměli. A zrovna Roman by to i uměl, protože hraje výborně na violoncello a na klavír. Ale právě aspekt „co ze skladby udělá interpret, jak ji bude číst“ jej láká. Vlastně se na to i těší. Nikdy jsem u něj nezažil větu: „Takhle to musí být.“ Kdykoliv jsem přišel s nápadem, byl vždycky nadšený. Má rád, když interpret dává do jeho hudby kus své vlastní osobnosti. Takže se s ním úžasně pracuje.
Tohle trio napsal pro vás?
Seznámili jsme se v době, kdy ho měl již rozepsané. Nebyla to tedy naše objednávka.
Váš kolega Ivan Vokáč je výborný klavírista. Fušuje vám tak trochu do řemesla?
Fušuje, ale velice zajímavým a přínosným způsobem. Jako hráč na smyčcový nástroj dokáže, což je velice vzácné, nahlédnout klavírní part z perspektivy muzikanta, který jej umí sám zahrát.
Jste tři velmi silné osobnosti. Jak vlastně v triu pracujete?
Myslím, že poměrně běžnou metodou. Rozhodně nemějte nějakou romantizující představu, že sedíme kdesi v kavárně a intelektuálně rozebíráme každý aspekt partitury. Prostě si každý vezmeme noty, každý se s nimi seznámíme, přijdeme na zkoušku s nějakou vlastní základní představou, začneme hrát a postupně se posouváme od konceptu hudebního až k tomu řekněme filozofickému, který se tříbí v procesu zkoušení. Většinou ale zkouška začíná u takových těch faktických věcí, technikálií. Hledáme společnou představu o tempu, dynamice, řešíme souhru. Myslím, že tento proces se výrazně neliší od jiných souborů. Lidé spolu začnou hrát, a jak dávají dohromady různé drobné detaily, vzniká výsledné, společné provedení.
Jak řešíte odlišné názory na interpretaci?
Tak to je velkou výhodou tria, že vždycky vznikne většina, tedy pokud nemá každý úplně jiný názor. Ale většinou se hlasuje. U nás je příjemné, že nikdo není trvale v menšině, většinou se tak příjemně prostřídáme. Takže člověk je někdy přehlasován a někdy zase ve vítězném týmu.
V této sestavě hrajete od roku 2009, název Lobkowicz Trio vznikl ale až o čtyři roky později.
Původně jsme byli Trio Helios Praga ve složení Maruška Mátlová (housle) a Ondřej Valenta (violoncello). Z toho jsem zbyl pouze já. Pak přišel Honza Mráček, a když odešel Ondřej Valenta, přišel Ivan Vokáč. Ještě několik let jsme hráli pod starým názvem, ale když jsme si uvědomili, že nám naše spolupráce opravdu svědčí, že se triu chceme věnovat na profesionální úrovni a všichni v něm pro sebe vidíme nějakou velkou část své interpretační budoucnosti, tak jsme začali hledat atraktivnější název. Tehdy nám pomohla prorektorka HAMU, profesorka Noemi Zárubová, která má úžasné know-how, jak se prezentovat ve světě umění. Přemýšlela a pak nás seznámila s Jaroslavem Lobkowiczem. Sešli jsme se s ním, pustili mu naši nahrávku a on souhlasil, že můžeme používat v názvu jméno Lobkowicz, což dává pro klavírní trio velký smysl. Skladatelé jako Beethoven či Dvořák, jejichž díla jsou nepřehlédnutelnou součástí literatury pro toto obsazení, jsou spojeni s rodem Lobkowiczů, a navíc jedna z nejvýznamnějších skladeb pro klavírní trio – Beethovenův Trojkoncert C dur – je přímo věnována Maximiliánu z Lobkowicz.
Mělo na vaše rozhodnutí věnovat se klavírnímu triu vliv i to, že váš tatínek působí ve velmi úspěšném Triu Guarneri?
Určitě ano, repertoár, který teď hrajeme, jsem přirozeně slýchával už v dětství a tátovi jsem otáčel noty na mnoha koncertech a natáčeních.
Jak se to podepsalo na vašem přístupu k interpretaci?
Tak určitý vliv mého táty zde musí zákonitě být, asi ani není možné, aby nebyl. Když pominu veškeré dědičné geny, tak jsem absolventem jeho třídy a v mém základním přístupu k hudbě je to znát. Ale na některé skladby máme s triem i dost rozdílný názor, jiná tempa, jiný základní charakter. Nacházíme spoustu svých vlastních cest. I kolegové jsou ovlivněni svými pedagogy a zkušenostmi a nakonec v tomto věku už máme každý také svůj osobní názor. Takže je to nějakým způsobem kombinace.
Máte mezi českými klavírními trii 20. a 21. století nějakého svého favorita?
Myslím si, že formace klavírního tria je silnou součástí české hudební historie. Takže kdybych jmenoval nějaké dva, tři soubory, poškodil bych tím další. Byla by škoda někoho vypíchnout nebo naopak opomenout.
Jaký je váš vztah k jižní Moravě?
Jsem čistý originál z Prahy, na jižní Moravě nemám žádné příbuzenské vazby, ale vždycky, když jsem tam hrál, tak jsem se setkal s úžasným publikem a krásným prostředím. Jsou tam nádherné koncertní sály a samozřejmě jsem několikrát po koncertě degustoval vynikající bílá vína.
S triem jste zde již hráli?
Tak určitě několikrát v Brně, přemýšlím…
Ale v Lednici ještě ne, že?
Ne, tam budeme hrát úplně poprvé.
Rybniční zámeček pronajal v roce 1923 tehdejší majitel, kníže Jan II. z Lichtenštejna, dnešní Mendelově univerzitě za účelem zkoumání místní fauny a flóry. Tak mne napadlo, jaký je váš vztah k rostlinám a zvířátkům?
Tak u mě v poslední době velice intenzivní, protože v tomto roce jsme dostavěli rodinný dům a momentálně, speciálně během covidové přestávky, jsem se stal asi více zahradníkem než klavíristou. Zakládám zahradu, nic speciálního nepěstuji, máme od všeho trochu, nějaké ovoce, plánujeme zeleninu, vysazoval jsem trávník a živé ploty a budeme budovat jezírko. Uvidíme, kdy ho stihneme, jestli přijde „druhá vlna“ nebo za provozu.
Nestrašte! V Rybničním zámečku údajně hnízdí početná kolonie netopýra brvitého – roku 2009 byl odhadnut počet na 900 jedinců.
Tak to ta druhá vlna určitě přijde!
Nebude vám vadit, když vám během koncertu proletí nad hlavou nějaký otrlý netopýr nespavec?
Tak když nebude mít covid, tak je to v pohodě!
Rybniční zámeček je jedním ze saletů Lednicko-valtického areálu. Jak se vám líbí taková trochu netradiční místa?
Já se na to nesmírně těším, protože se musím přiznat, že jsem v Lednicko-valtickém areálu ještě nikdy nebyl! Nejen jako hráč, ale i jako turista. Takže pro mě to bude úžasný zážitek, a dokonce plánuji přijet i o den dříve, abych si stihnul vše pořádně prohlédnout.
******************************
Lobkowicz Trio ve složení Lukáš Klánský (klavír), Jan Mráček (housle) a Ivan Vokáč (violoncello) navazuje na silnou interpretační tradici komorní hudby v českých zemích. Tvoří ho tři výjimečné talenty mladé generace českých umělců. V aktuálním složení hraje od roku 2009, od roku 2013 nese název Lobkowicz Trio. Zlomovým se stal pro soubor rok 2014, kdy získal 3. cenu a ocenění za nejlepší interpretaci díla Antonína Dvořáka v Mezinárodní soutěži Antonína Dvořáka v Praze a zvítězil v Mezinárodní soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu, odkud si odnesl i Cenu publika. Tyto úspěchy mu otevřely dveře na významné festivaly nejen v České republice, ale i v Evropě, včetně Pražského jara a Dvořákovy Prahy. V následujících sezonách vystoupilo v Rakousku, Německu, USA a Itálii. V roce 2017 obdrželo Cenu Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii za mimořádný přínos v oblasti komorní hudby.
