Menu
Manželé Poliakovi, zakladatelé a hlavní akcionáři společnosti ZFP GROUP a. s., patří k nejvýznamnějším filantropům jihomoravského regionu. © ZFP GROUP
Není asi nic krásnějšího, než natáčet rozhovor obklopen vinicemi táhnoucími se až za horizont se sklenkou dobrého vína v ruce a s příjemnými lidmi za mikrofonem. A přesně to se stalo na konci června při setkání s manželi Jarmilou a Vladimírem Poliakovými, zakladateli a hlavními akcionáři společnosti ZFP GROUP, která se letos počtvrté stala generálním partnerem Lednicko-valtického hudebního festivalu. Co má hudba společného s podnikáním? Jak se z podnikatelů stanou jedni z největších filantropů regionu? Proč není v České republice mecenát na úrovni USA? A jak vést úspěšnou firmu? O tom všem se dočtete v následujícím rozhovoru.
Co vy a hudba?
JP: Nikdy jsem nehrála na žádný hudební nástroj, ale pocházím z vinařské rodiny a vinařství je úzce spojeno s cimbálovou muzikou, při které se nejen poslouchá, ale také tančí. Mám ráda sport, pohyb a měla jsem to štěstí, že mnoho mých spolužáků chodilo do různých tanečních souborů a naučili mne řadu lidových tanců. Na střední škole jsem pak díky jednomu ze svých profesorů získala i vztah ke klasické hudbě. Ale zastavit se, zaposlouchat se, zklidnit ducha a vnímat celou krásu vážné hudby mne naučila až má brněnská teta, se kterou jsem chodila na koncerty.
VP: U mě je to trochu jinak. Mám poměrně citlivý hudební sluch, velmi rád a docela dobře zpívám a hudbu prožívám hodně emocionálně. Častokrát mě dojímá až k slzám, že nejsem schopen se ovládnout. Někdy to tak procítím, že se chovám téměř nekontrolovaně. Vyhrknou mi slzy a pohltí mne prožitek. Nejvíce mne fascinuje lidský hlas. Lidský hlas je pro mne nejdokonalejším nástrojem.
Máte nějakého skladatele, kterého máte opravdu rádi?
VP: Mozarta, Vivaldiho, Johanna Strausse ml., Verdiho, z českých skladatelů Smetanu, Fibicha, Dvořáka.
Preferujete koncerty nebo spíše reprodukovanou hudbu?
VP: Poslouchat doma nebo jít na koncert, to jsou dvě úplně rozdílné disciplíny. Do reprodukované hudby se vciťujete ve své samotě, na koncertě jde o úplně jiný prožitek, umocněný prostředím.
JP: Hudbu, včetně té klasické, si rádi pouštíme hlavně doma, ale chce to opravdu kvalitní zvukovou aparaturu.
Co vás přivedlo k Lednicko-valtickému hudebnímu festivalu?
JP: Čtyři roky zpátky jsem jednoho krásného odpoledne přišla do naší restaurace Pohoda a v tom ke mně přistoupil takový mladý, šarmantní muž a říká: „Vy jste paní Poliaková?“ Já říkám: „Ano.“ A on: „Mohl bych se Vás na něco zeptat?“ Říkám: „Můžete se zeptat.“ „Já bych Vám rád něco představil, jeden takový projekt. Mohl bych si donést počítač?“ „Doneste.“ Otevřel si počítač, představil mi první ročník Lednicko-valtického hudebního festivalu a zeptal se mě, jestli bych byla ochotná podpořit jeho druhý ročník. Zeptala jsem se tehdy, co bych pro to mohla udělat, a nakonec jsme se partnersky zapojili do jednoho koncertu. Tak naše spolupráce začala – nevinně pro obě dvě strany a postupně se z toho vyvinulo generální partnerství k celému festivalu. Navíc jsem později zjistila, že Jiří Partyka, umělecký ředitel festivalu, který mne v restauraci Pohoda oslovil, je Břeclavák. A my chceme a podporujeme hlavně akce a lidi tady u nás, v regionu.
Proč vás tento projekt zaujal?
JP: Už několik let jezdíme díky našemu partnerovi pojišťovně Kooperativa na hudební festival v Českém Krumlově. A právě tam mně došlo, jak úžasná je to myšlenka. Že i tady u nás můžeme dosáhnout velikosti Českého Krumlova. My se na ni dokonce musíme dostat! Protože Lednicko-valtický areál na to má. Tak nádherné lokace, které nabízí, to je ojedinělé. I to byl jeden z důvodů, proč jsme začali festival podporovat. Druhým bylo zapálení, nadšení, energie, které jsme viděli u týmu, který festival připravuje. A třetí? Chceme pomáhat rozvíjet místo, kde žijeme.
Vidíte nějakou paralelu mezi festivalem a vaší firemní kulturou?
JP: Kultivovanost. Na festivalových koncertech se pohybuje vytříbená, noblesní společnost s širším pohledem na svět. Snažíme se, aby u nás pracovali stejně kultivovaní lidé.
Mnohé kulturní instituce by vám mohly vyprávět romány o vytahaných svetrech a džínách!
VP: A to je právě problém dnešní společnosti. Etiketa a etika. Můžete namítat, že doba se mění a je třeba moderní pohled na věc, ale co když lidé podvědomě touží po tradicích?
Festival je zajímavým místem setkávání soukromé a veřejné sféry. Jak této možnosti využíváte?
VP: Takovou platformu samozřejmě velice vítáme, a to z jednoho důvodu. Zájmem podnikatele by mělo být podporovat lokální projekty a zájmem regionálního politika naopak podporovat lokální firmy, protože peníze, které tyto zaplatí na daních, plynou zpět do rozpočtů měst a obcí. Tento jistý druh patriotismu by tedy měl být vzájemný. Spoluprací můžeme všichni jen získat, a hlavně tím může získat region. Takže každá platforma, která umožňuje tuto vzájemnou diskusi, je velmi přínosná.
Kde byste chtěli vidět festival za pět, deset let?
JP: ZFP je partnerem už čtyři roky. A za tu dobu vnímám, že festival roste a zájemců o koncerty každým rokem přibývá. Stává se tradicí, což znamená, že se lidé těší, až na něj zase za rok přijdou, a šíří dál jeho dobré jméno. Takže si myslím, že časem bude nutná expanze do dalších míst, protože už nebude stačit současná kapacita.
Je pro vás LVHF více regionální záležitostí?
JP: Do té míry, že jsme hrdí na to, že se koná u nás v regionu. Ale budeme rádi, když na něj budou jezdit zájemci ze Slovenska, Maďarska, Rakouska, Polska… Festival může být nástrojem, jak šířit historii i současnost našeho regionu.
VP: Jde o výbornou propagaci hudby, protože na koncerty se dostanou i lidé, kteří kvůli takovému zážitku běžně nemohou jet do Brna nebo do Prahy. A také o společenskou záležitost, příležitost potkat se s lidmi po příjemném prožitku v krásném prostředí. Svým způsobem zde můžete udělat i příjemný byznys. A také se zde můžete setkat s umělci. Třeba loni mezi nás přišel Lukáš Vondráček a byl tak šťastný, že se s námi může pobavit! Popíjel s námi víno a bylo na něm vidět, jak moc mu chybí společenský styk. Úplně hltal každé slovo a já jsem cítil, jak bytostně chce být mezi námi. Radost z takových setkání je vzájemná.
Co pro vás tyto „inspirace“ znamenají?
VP: Naše světy jsou absolutně rozdílné. Umělci mají zcela jiný způsob života, rozdílné touhy, pocity. Jde o to sdělit si své životní zkušenosti a poznat, jak tito lidé žijí.
Existuje podle vás spojitost mezi uměleckou kariérou a podnikáním?
JP: Pro mne ano, a to že bez píle, tréninku, houževnatosti a cílevědomosti se nedokáže nic. Jak v podnikání, tak v hudbě. Úspěch a obdiv lidí si získáváte velmi dlouho drobnými krůčky a musíte obojí přijímat s pokorou. Naše společnost působí na trhu dvacet pět let. Zažili jsme hodně odříkání, krve a potu. Rostli jsme od nuly z malé regionální firmičky, nic jsme neměli, museli jsme se mnohému naučit a pouze dennodenním tréninkem, dennodenní prací se z nás stala firma, která má co dát dnešní společnosti.
VP: Napadá mne ještě jeden příměr, a to že fungujeme jako orchestr. Každý jeden hráč zde má svou roli. Když jeden nástroj vypadne, už to skřípe.
To je krásný příměr.
VP: U nás jsou lidé navázáni jeden na druhého. Jsme tým, který spolu musí spolupracovat.
JP: Individualista u nás nemá šanci.
Mít dva dirigenty ale nemusí být úplně jednoduché?
VP: Opět se vrátím k rodině. Tradiční rodina jsou maminka a tatínek. A byť jsou každý jiný, jako celek mohou tvořit ideální harmonii.
Slyším tady samé durové akordy!
VP: Konkrétně my se za dirigentskou taktovkou střídáme, a když jeden diriguje, druhý se v tu chvíli stává členem orchestru, koncertním mistrem. Manželka je momentálně ve výkonné funkci předsedkyně představenstva, já jsem v dozorčí radě. To je dobrý příklad. Já dohlížím, jak ona vykonává svoji funkci.
JP: V našem životě nic nového… Celý život to takhle funguje u nás doma, tak se to jen překlopilo do podnikání.
VP: A evidentně se v té roli cítíš dobře?
JP: Samozřejmě.
VP: Nepodléháš módním trendům.
JP: Nepodléhám. Někdy je to sice náročné, ale…
VP: … stojí to za to.
Kde berete jistotu, že směr, kterým chcete jít, je správný?
VP: Vždy je zapotřebí poslouchat svou intuici. Zpočátku více, postupem času je to kombinace intuice a zkušeností.
Kolik procent dělá v konečném rozhodnutí rácio?
VP: V našem věku již více. Řekl bych šedesát, možná sedmdesát procent. Ale zpočátku to bylo spíše obráceně. Nebylo z čeho a od koho se učit, byli jsme jedni z těch, kteří cestu podnikání v této republice prokopávali.
JP: A neměli jsme na výběr. Dnes už máme i ve firmě tým neskutečně kvalitních lidí, od kterých sbíráme podněty a nasloucháme jejich názorům. Na jejich základě se pak dokážeme lépe rozhodovat. Nejsme na to zkrátka úplně sami. Ale dáte-li svůj palec nahoru, stejně nesete rozhodnutí zase jen sám za sebe. Je to ale určitě jednodušší než v našich začátcích.
Stalo se vám někdy, že jste se museli otočit zpět o sto osmdesát stupňů?
JP: Když jsme firmu nechali řídit manažersky. Tehdy jsme se na základě špatných zkušeností museli vrátit zpět a firmu si opět převzít.
Jak se změnilo podnikání od devadesátých let?
JP: Dnes musíte mít široký záběr, mluvím-li o světě podnikání v oblasti financí. Legislativa, daně, to vše bylo dříve mnohem jednodušší. Naše podnikání se více odvíjelo od vlastních rozhodnutí, za která jsme si byli plně odpovědní, v dobrém i ve zlém.
VP: Dnes je v podnikání příliš mnoho regulace. Narostl počet úředníků, kontrolorů, vymizela svoboda. Nevidím jediný důvod, proč finanční byznys regulovat. Je to, jako kdybyste přikazoval zelináři, za kolik má prodávat své okurky. Myslím, že to ani neodpovídá českému naturelu. Upřímně, byť to říkám velice nerad, dnes jsou regulace v mnoha ohledech horší, než tomu bylo za socialismu.
V čem byste potřebovali větší volnost?
VP: Nechat více rozhodovat lidi a trh.
Tím myslíte klienta?
VP: Samozřejmě. Z klienta dnes dělají hlupáka, kterého musí chránit stát, zákon, je ochraňován jako nesvéprávné zvířátko v zoologické zahradě. Příklad z Ameriky – když vezmu oblast vinařství, tak u nás podléhá kontrole a regulaci vše, co si v Americe reguluje sám trh. Když tam své klienty podvedete nebo vyrobíte nějaký problém, tak jste skončil. Trh vás zlikviduje. Tady nám strkají do všeho nos, za vše dávají pokuty. Tento směr naší „sociální Evropy“ se mi nelíbí. Směr, který uhýbá zdravému rozumu.
Tak pak už se musíte stát jen tím svobodným umělcem, abyste se nemusel regulovat!
VP: Ti jsou na tom úplně nejhůře! Svobodní jsou jen podle názvu!
Proč v České republice neexistuje velký mecenát jako třeba právě v USA? Přeci jenom jsme třicet let od revoluce.
VP: Třicet let nic neznamená. U nás zatím nepředala první generace byznys té druhé, zatímco v USA už jste v nějaké páté, šesté generaci. Za tu dobu zde rodiny nakupily úplně jiný majetek. Tady se na čtyřicet let tradice přerušila. Napřed musíte mít dost, abyste měli z čeho rozdávat. U nás je to ale věčný boj o přežití. Stačí jeden drobný výkyv a jste v likvidaci. Podnikatelé platí v České republice také velmi vysoké daně. Když jste mecenášem v USA, téměř vše si odečtete. U nás si neodečtete skoro nic, a ještě vás zdaní dvakrát. Stát nestojí o podnikatele, chce zaměstnance. Situace není dobrá a trochu pesimisticky si myslím, že nebude lépe, protože Evropa směřuje k rovnostářství a přerozdělování.
Je podle vás možné daňový systém změnit?
VP: To je politické rozhodnutí. A víme, že politici slibují, protože zde máme mnoho stran a rovnost hlasů. Takže všichni praktikují tak zvaný „jánošíkovský“ systém bohatým brát a chudým slibovat a něco málo rozdat.
Jsou ovšem prognózy, že někdy kolem roku 2035 stát nebude mít peníze, takže nebude co rozdávat.
VP: O to větší tlak bude na ty, kteří něco vytvářejí. Nebo se jejich majetek rovnou znárodní. Proč komunisté znárodnili? Protože nic neměli. Nebo se vytvoří nový „Lex Schwarzenberg“, speciální zákon, kterým se vyvlastní bez náhrady. Historie se opakuje. Postupnými krůčky spějeme k likvidaci.
Teď jsme strašně depresivní!
VP: Nejsme! Máme před sebou možná ještě třicet krásných let! Možná padesát, možná sto.
JP: Když se ještě vrátím zpět k mecenátu, podívejme se třeba na Břeclav, kolik úspěšných firem s celosvětovým dosahem zde sídlí. Mít zde americký daňový systém, byla by Břeclav za těch třicet let od revoluce úplně jiná. Vzkvétala by. Věřím, že daňové úlevy by podnikatele motivovaly investovat do rozvoje svého regionu a do lidí, kteří v něm žijí. A ve výsledku by se všem dařilo lépe.
Jak se díváte v souvislosti s mecenátem na strategii zakládání svěřenských fondů nebo nadací?
VP: Svěřenské fondy řeší spíše generační problém. Jsou pojistkou proti dělení majetku. Proč si církev udržela své statky dva tisíce let? Protože se drží zásady nepůlit, nečtvrtit, nedělit. Stejný význam má založení svěřenského fondu. Co se týče nadací, to je jiná věc. Zde byl vytvořen jakýsi prostor pro snížení daňového základu. Jinou otázkou je jejich skutečné využití. Nebudeme si nalhávat, k čemu jsou dnes mnohé neziskovky zneužívány, proč jsou předmětem neoblíbenosti a politického boje.
Tím jsme se dostali k ratingu neziskových organizací. Jak si konkrétně vy vybíráte ty, které chcete podpořit?
VP: V první řadě hledíme na lokální příslušnost.
JP: A podporujeme nezištně. Dali jsme peníze ke sto letům gymnázia v Břeclavi, podporujeme klub MSK Břeclav, stolní tenisty, kteří patří k dlouholeté špičce v České republice, měsíčně dáváme sto tisíc korun dětskému centru Planetka, které sice vede naše dcera, to ale nezpochybňuje, že peníze jdou na správnou věc do volnočasových aktivit pro děti, a alespoň víme, jak jsou investovány. A jak již zaznělo, jsme generálním partnerem Lednicko-valtického hudebního festivalu. Jedinou „nadregionální“ výjimkou byla podpora nadace Krása pomoci, kde jsme hranice regionu překročili.
Jakou očekáváte zpětnou vazbu?
VP: Dobrý pocit a určitou ochotu druhé strany přemýšlet o tom, jakým způsobem nám může naši pomoc vrátit. Když nic tak dobrým slovem.
Mecenujete, protože chcete něco změnit či ovlivnit?
VP: Takto neuvažujeme. Spíše si uvědomujeme, že mnozí lidé jsou odkázáni na finanční pomoc druhých. Staří lidé, mládežnické sportovní kluby, kde vidím dvě stě padesát dětí, jak se nepoflakují po ulicích, ale za něčím jdou. Potřebujeme jistotu, že peníze, které si de facto odřekneme, jdou na dobrou věc. Že se z nich něco vytváří, minimálně nějaký krásný pocit. A že pomáháme reprezentovat město a region, kde žijeme.
JP: Zrovna LVHF je krásnou reprezentací našeho kraje.
Vedete k mecenátu i své zaměstnance?
JP: Určitě ano. Spousta našich zaměstnanců a obchodních zástupců se angažuje v různých charitativních projektech. Například v době koronaviru to bylo shánění dezinfekcí, roušek, dávali krev. Když naši lidé ze sítě něco podpoří, firma k tomu přidá určitá procenta. Organizovali jsme vánoční setkání s charitativní sbírkou, kde přímo zaměstnanci dávali peníze a ty se pak vložily do konkrétního projektu. Lidé v ZFP jsou zvyklí podporovat, je to pro ně přirozenost a my jim jdeme příkladem. Vedle toho se snažíme motivovat i další společnosti. Například když jsme před čtyřmi lety vstoupili do LVHF, získali jsme pro festival i našeho kamaráda Lubomíra Stokláska, úspěšného podnikatele. Zapojili se manželé Fabičovicovi z AlcaPlastu a další podnikatelé. A tito všichni v projektu zůstávají a berou ho už tak trochu jako svou povinnost, protože chtějí, aby byl tento region více vidět, aby se festival dále rozvíjel a vzkvétal, nikoliv živořil. Takže jdeme příkladem a snažíme se v rámci daných možností pomoci. Ale jak jsme řekli, kdyby zde byla ze strany státu větší podpora a daleko větší část peněz, které odvádíme na daních, jsme mohli vložit do mecenátu, byli bychom určitě někde jinde.
Vypadáte jako velice harmonický pár. Je pro vás život v harmonii důležitý?
JP: Velmi důležitý, ostatně s manželem tvoříme pár již čtyřicet čtyři let. Proto také když jsme zakládali firmu, pojali jsme ji jako firmu rodinnou s cílem udržet její pospolitost právě díky budování harmonických mezilidských vztahů na všech úrovních. To naši společnost stmeluje a velmi úspěšně se nám díky tomu daří propojovat finanční a investiční služby, ZFP akademii a vzdělávání, vinařství i hoteliérství. I když jsme velcí, fungujeme jako rodina. Tím se podstatně odlišujeme od jiných firem.
Jak taková rodina funguje při sto zaměstnancích a tisícovce obchodních zástupců?
VP: Musíte jít příkladem. V tradiční rodině, tak jak ji vnímáme my, má každý určité vymezené pravomoci, nějaké zařazení. Stejně tak vnímáme i firmu. Nechceme dopustit, aby se ze ZFP stal korporát, tj. manažersky řízená firma. Zkusili jsme a nefungovalo to. V korporátně řízené společnosti postrádáme individuální přístup, na kterém stojí naše firemní filozofie. Když je zle, tak si s člověkem lidsky popovídáte, když je dobře, také si s ním lidsky popovídáte. Scházíte se v dobrém i ve zlém a vytváříte z lidí komunitu, která má jiný zájem než jít klasicky ráno do práce, ve tři hodiny skončit a žít si svým životem. Chceme, aby naši zaměstnanci dali své práci i něco navíc a užívali jsme si pak společně toho, co spolu dokážeme vytvořit. Aby se zamysleli nad tím, že když chtějí mít práci dnes, za rok, za deset let, tak pro to musí něco udělat, starat se, aby firma žila.
Co pro vás znamená jižní Morava?
JP: Místo, kde si lidé vždycky uměli pomáhat, které ctí tradice, což jen dokazuje, že lidé chtějí někam patřit.
VP: Nejlepší místo pro žití v celé České republice. Je tu teplo, je tu krásně, jsou tu dobří, pracovití, přímí a spolehliví lidé, je to kraj vína. Lidé mne zde přijali, cítím se tady dobře a netoužím žít nikde jinde.
******************************
Jarmila a Vladimír Poliakovi jsou jedni z nejvýznamnějších podporovatelů kulturních, sportovních a charitativních projektů na jižní Moravě. Ona pochází z Velkých Bílovic, on ze slovenského městečka Sološnica. V roce 1995 založili firmu ZFP s. r. o. (Zprostředkování financí Poliak), ve které začali realizovat své podnikatelské plány ve světě vzdělávání a financí. Dnes spadají do portfolia ZFP GROUP aktivity zaměřené na zprostředkování finančních produktů, prohlubování finanční gramotnosti, prodej energií, obchod s realitami, poradenství v oblasti investic a průmyslových majetkových rizik a síť seminárních hotelů. Vzdělávací ZFP Akademií prošlo za dobu jejího působení na tři sta tisíc lidí. Společnost operuje na českém a slovenském trhu.
Manželé Poliakovi stojí za revitalizací Šlechtitelské stanice vinařská Velké Pavlovice, a.s. © ZFP GROUP
