Menu
© Julia Wesely
„Chceš-li psát o Janoska Ensemble, musíš si jej nejprve poslechnout,“ zavelel můj mozek a prsty naťukaly známé youtube.com. V následujících dvaceti vteřinách prolétlo mým mozkem vše od romantických představ o virtuozitě Niccolò Paganiniho, přes Bésame Mucho v podání legendárního Michela Petruccianiho, ekvilibristické kousky Bobyho McFerrina až po slovy nepopsatelný sachr dort, který si tak ráda dávám ve stylové kavárně Demel v centru Vídně. A tak pevně věřím, že následující povídání o třech bratrech a jednom švagrovi, které jsem o několik dní později vedla s klavíristou Františkem Janoškou, vnese do Vašich životů alespoň trochu z vůně jedinečného hudebního světa Janoska Ensemble, inspiruje Vás lehkostí a radostí, s jakou lze dělat hudbu, a naladí Vás přijet 3. října do Lednice na jejich koncert, který slavnostně zahájí Lednicko-valtický hudební festival 2020.
Kam až sahá hudební historie vaší rodiny?
Jsme již šestou generací hudebníků. Tedy alespoň takto jsem to slyšel. Zda jdou naše hudební kořeny ještě dál, tím jsme se zatím příliš nezabývali. Co známe z vyprávění rodičů a prarodičů, tak naši prapraprapředkové před těmi šesti generacemi hráli na zámku Esterházyů v Galantě, stejně tak jako v Eisenstadtu působil Joseph Haydn. Což je v kontextu dneška velmi zajímavé, neboť aktuálně jsme rezidenčními umělci Schloss Esterházy právě v Eisenstadtu.
Vy jste pro ně dokonce i něco zkomponoval, že?
Ano, Esterházy Rhapsody. S tím nápadem za mnou přišla F. E. Familien-Privatstiftung Eisenstadt (pozn. rodinná nadace Esterházyů v Eisenstadtu). Pustil jsem se tedy do práce a premiéra s Janoska Ensemble a Haydn Philharmonie měla takový úspěch, že si ode mě objednali další části.
Jak se u vás hudba předává z generace na generaci?
V podstatě jsme se do hudebního světa narodili a nic jiného vlastně ani neznáme. Náš otec, strýc, bratranci, všichni se věnují hudbě. Když vidíte, jak doma celý den někdo cvičí a každý večer se obléká do koncertního oblečení, tak je to pro vás obrovská inspirace. Nikdo nás nikdy do hraní nenutil, všichni jsme chtěli být jako náš otec a všichni jsme se chtěli stát hudebníky. A naši rodiče nás v tom podporovali. Od malička nás posílali do hudebních škol. Nicméně to, co jsme se naučili doma, v rodině, se v žádné škole nenaučíte, ani na vysoké. To jsou takové triky, které se dědí z generace na generaci.
Můžete některé vyzradit?
Nejlepší bude, když zajdete na náš koncert a poslechnete si je. Je to jednoduše styl hraní, u houslistů technika pravé a levé ruky, vibrato. Toho, co jsme se naučili doma, je strašně moc. Všichni tři jsme studovali u top světových pedagogů v Bratislavě, Grazu a ve Vídni a všichni byli vesměs velice překvapeni, jak je naše technika speciální. Měli jsme také velké štěstí, že podporovali náš specifický přístup k hudbě a umožnili nám do skladeb vkládat své vlastní nápady. Měnili jsme například zažité kadence. Přirozeně se nám tak podařilo propojit to, co jsme se naučili doma a co na akademické půdě hudebních škol. I díky tomu vznikl náš „Janoska styl“ …
… který propojuje klasiku a improvizaci?
A spoustu dalších hudebních stylů. Ale ve své podstatě je to právě klasická hudba, která se stala základem naší vlastní tvorby. Klasika nás celý život „pronásleduje“ a hlavně posouvá. Ondrej hrál sedm let s Vídeňskými filharmoniky, já a Roman jsme spolupracovali se sólisty Vídeňské a Berlínské filharmonie. Když hrajeme nějakou virtuózní skladbu, třeba Carmen Fantasie nebo Lisztův Mephisto Waltz, pořád v nich cítíte „klasický“ základ, který přetváříme do našeho „Janoska stylu“, třeba zrovna spontánní improvizací. Ale! Dříve, například v baroku, byla improvizace v hudbě naprosto normální. Johann Sebastian Bach a později Beethoven, Mozart, Liszt či Paganini, ti všichni dokonale improvizovali. Postupně se tato dovednost z klasické hudby prakticky vytratila. My se ji tam snažíme vrátit.
Co na tento váš „volný styl“ říkají hudební puritáni?
Tak především s každou skladbou pracujeme s největším respektem vůči skladateli, který ji vytvořil. Proč bychom si ji ale nemohli vzít pouze jako předlohu a vytvořit z ní něco zcela nového? Vždyť v minulosti si od sebe i velcí skladatelé půjčovali různá témata, melodické motivy, na které dokázali improvizovat klidně celou noc až do rána.
Tato vaše velká sympatie k improvizaci má rovněž své kořeny v dětství?
Byli jsme k ní vedeni od malička. Otec nám například vždy předtím, než odešel do práce, zahrál nebo napsal kratší melodii s úkolem, abychom na ni vymysleli nějakou variaci, než se vrátí domů.
Dnes improvizaci vyučujete, vedete mistrovské kurzy prakticky po celém světě. Lze ale dospělého hudebníka, který prošel klasickým školením, tomuto umění vůbec naučit?
Hodně umělců se bojí na pódiu experimentovat nebo dát zcela najevo své pocity. Jsou uzavření. A právě v tom leží podstata našich mistrovských kurzů. Snažíme se je otevřít. Někdy skutečně stačí zmáčknout jen jediné tlačítko a všechno se v jednom okamžiku změní. Nejprve se všichni většinou trochu bojí, nejsou si sami sebou jistí, ale pak seberou odvahu, přijdou k nám na pódium a my se je snažíme posunout, dáváme jim tipy, jak by to mohlo být, co dělat, jak se uvolnit. Pravda je, že se musí dbát na harmonickou strukturu a formu dané skladby, to jim teoreticky vymyslíme a vysvětlíme, ale hlavním zůstává se uvolnit a otevřít. Jednou jsme například vedli kurzy v Hongkongu a přišla k nám jedna asi šestnáctiletá houslistka a začala s námi improvizovat ve stylu mexické mariachi hudby. Byli jsme tak překvapeni! A stejně tak byla překvapená i ona, dokonce se dostala až do jakéhosi transu, a nakonec vyšlo najevo, že její prababička pochází z Mexika. Všechny ty pocity měla skryté v sobě a skrze hudbu je začala ventilovat. Bylo krásné a zajímavé sledovat, jak se z jedné minuty na druhou dokáže muzikant naprosto změnit.
Proč jsme jako hudebníci tolik uzavření? Je to ostych? Strach, že uděláme chybu?
Určitě. Je to obava, že něco nevyjde. A pravdou je, že pokud improvizujete, nemusí být výsledek hned napoprvé stoprocentní. Improvizace se musí rovněž cvičit. Ani my jsme ji neovládali hned, byť jsme k ní byli vedeni od malička. Je ale třeba si věřit a uvolnit se. To je nejdůležitější.
Když improvizujete, co se vám děje v hlavě? Máte dopředu nějakou zvukovou představu?
Ne. Už nad tím vůbec nepřemýšlíme. Pouze necháváme naše srdce a mozek vést naše ruce. Úplně se uvolníme. Když jsme například ve studiu, tak jednu skladbu můžeme nahrát desetkrát a vždycky to zní úplně jinak. Pak je pro nás většinou velmi těžké vybrat si nejlepší verzi, protože každá je svébytná a něčím zajímavá.
To mě ale stále více vede k přesvědčení, že umění improvizovat je dar, přirozený talent, kterému se nedá zcela naučit.
To s vámi úplně souhlasím, ale nikdy nevíte, kdo ten dar má, a je jen skrytý, a kdo ho nemá. A proto je důležité to zkoušet. Například ne každý má dar hrát na housle, přesto si je vybere jako svůj nástroj, a přitom má dar hrát výborně na klavír. Já jsem nejdříve začal hrát na violoncello, protože rodiče si mysleli, že to je „ten“ nástroj, ale po pár měsících jsem jim dal jasně najevo, že chci hrát na klavír. I moji bratři si své nástroje vybrali.
Kdysi jsem viděla americké učebnice improvizace, kde bylo třeba tisíc melodických postupů a houslista se je učil zpaměti a transponoval je do všech tónin. A takto se vlastně „vybavoval“ pro vlastní improvizaci. Je váš postup podobný nebo učíte zcela jinak?
Existují dva přístupy, jeden teoretický, druhý duchovní. První je důležitý, ale ten druhý je pro nás o mnoho důležitější. Poznal jsem v životě i hudebníky, kteří neměli absolutně žádné povědomí, co je to notový zápis. Samouky, kteří improvizovali lépe než ti, kteří byli takto teoreticky vybaveni. Oba dva přístupy vnímám jako velmi důležité, my se ale na svých kurzech více věnujeme tomu duchovnímu.
Koho napadlo založit Janoska Ensemble?
S bratry jsme spolu hrávali od malička. V dospívání se sice naše cesty rozešly, odešli jsme každý studovat jinam nebo jsme byli součástí jiných ansámblů či projektů, ale roku 2013 jsme si řekli, že nám všem v našem hudebním životě něco chybí. To, co jsme dělali jako mladí. Spontánnost, to, že jeden druhého umíme následovat, aniž bychom se na sebe podívali. Zažíváte naprosto jiné pocity, když stojíte na pódiu s někým, koho velmi dobře znáte, jako člověka i jako hudebníka, a dokonale se s ním doplňujete. Není to jen o tom, že si nachystáte noty a krásně zahrajete nějakou sonátu. S Janoska Ensemble také odehrajeme na sto dvacet koncertů ročně. I proto jsme se v roce 2013 rozhodli věnovat se už pouze jemu. Všechno se jednoduše nedalo zvládnout. V současné době s námi tvoří kvarteto ještě náš švagr Julius Darvas, který se přiženil, vzal si naši sestřenici.
Tak mě napadlo, jestli jste svoji sestřenici neprovdali schválně, abyste získali skvělého kontrabasistu?
No, jen jestli to nebylo spíše naopak, že on si vzal naši sestřenici, aby s námi mohl hrát? (smích)
Jste tři bratři, máte ještě nějaké další sourozence?
Máme ještě nejstaršího bratra Arpáda, který má krásný hlas a občas s námi zpívá.
Jak funguje váš ansámbl vnitřně? Kdo je šéf?
Šéfa nemáme, názor může vyjádřit každý. Řekl bych, že u nás panuje velmi příjemná atmosféra. Jakákoliv disharmonie trvá tak maximálně pár hodin a už jsme zase v pořádku. Příliš se ale nehádáme, jsme naladěni na stejnou frekvenci a také jsme podobně vychováni, takže nemáme až tak moc odlišné názory. Myslím si, že mezi námi vládne pokoj.
Spíše jsem narážela na to, jak vznikají vaše kompozice. Jestli na nich participujete všichni, o čem se dohadujete dopředu a co pak vzniká konkrétně přímo na pódiu?
Řekl bych, že každý z nás je zároveň i skladatel, a to je dobré, protože každý má nějakou svou představivost a nápady. Skladbu tvoříme tak, že si sedneme s našimi nástroji a řekneme: „Jdeme aranžovat.“ Což znamená, že vlastně spolu jen hrajeme a potom se to nějak zapíše. Ale i psaná forma obsahuje asi jen šedesát pět procent hudby, kterou ve výsledku zahrajeme. Každý náš koncert je jiný, protože v každé skladbě máme zcela konkrétní místa, která jsou určena k volné improvizaci. Naše hudba tedy stojí na nějakém základu, má strukturu, ale vždy v ní zůstává podstatný, značný prostor pro improvizaci. Někdy je to padesát procent, někdy třicet. Pokaždé je to jiné, záleží hodně i na publiku, na akustice sálu, co jsme předtím jedli, jestli to bylo knedlo vepřo zelo nebo dobrá svíčková na smetaně…
Plánujete, že byste někdy svoje skladby vydali?
Určitě, i na základě poptávky mnoha umělců ze všech koutů světa. Někteří dokonce zkoušejí hrát naše aranžmá podle sluchu. Chceme vydat všechny skladby, které vyšly na CD. V té verzi, jak jsou slyšet na nahrávkách. Jsme již dokonce v kontaktu s jedním vydavatelstvím, které zatím nebudu jmenovat. V současné době se pracuje na vydání jednoho orchestrálního materiálu, který už máme hotový.
Myslíte materiál k vaší symfonii Dojmy z Podunají?
Ano.
Jak tato skladba vznikla?
Jednou jsme cestovali na takovém výletním parníku po Dunaji a v každém městě, kde zakotvil, jsme odehráli koncert. Hráli jsme jak na lodi, tak i mimo ni v koncertních sálech. Byla to pro nás taková dovolená. Tenkrát s námi jely i naše děti, a tak jsme si společně užívali podunajská města. Z toho vznikla inspirace napsat Janoska Symphony op. 1 „Impressions along the Danube“ (Dojmy z Podunají). Vybral jsem si tři města, která jsou mému srdci nejbližší – Bratislavu, kde jsem se narodil, Vídeň, kde žiji, a Budapešť, která je pro nás takovou srdcovkou, protože tam máme rodinu a velmi často do ní jezdíme. Každá část je vystavěna na nápěvu určité lidové písně, ale jen v náznaku, jinak jde o úplně novou kompozici. Bylo pro mě důležité, aby si člověk při poslechu dokázal co nejrychleji propojit konkrétní hudbu s konkrétním městem a docílit co největší autenticity. Proto jsem do části Bratislava například zakomponoval fujaru, citeru do Vídně a pro Budapešť jsem si vybral dechový nástroj tárogató. Skladba je napsána pro obrovský orchestr a pro nás, pro Janoska Ensemble. Je skvělé, že dokonce i v partech pro orchestr jsou místa, kde mají hráči možnost improvizovat. Nevěřila byste, jak jsou nadšeni, když si do hudby můžou přidat něco ze sebe. Jeden trumpetista se například na koncertě postavil, zahrál osm taktů – něco, co ho v tu chvíli zrovna napadlo – a celý orchestr z toho byl naprosto unesený. Přináší nám to dobrý pocit, vidět, že i orchestrální hráči jsou šťastní a skladbu si užívají. Skladbu jsme premiérovali společně s Vídeňskými symfoniky pod taktovkou Ádáma Fischera ve vídeňském Musikvereinu a přenášely ji televizní stanice do mnoha zemí celého světa.
Jaké lidové písně citujete v jednotlivých částech?
V bratislavské třeba Tancuj, tancuj, vykrúcaj, kterou určitě znáte.
Ve vašem profilu mne zaujala jména jako Brian McKnight, Al Jarreau… To jsou lidé z úplně jiného hudebního světa. Jak se dostáváte k těmto spolupracím?
Většinou jde o umělce, které sledujeme už od malička a vždycky bylo naším snem si s nimi zahrát. Například v prosinci jsme si přizvali na dva koncerty v Bratislavě světoznámého francouzského akordeonistu Richarda Galliana, jehož mentorem byl Astor Piazzolla. Byla to skvělá spolupráce, rád by s námi vydal i společné album. Podobně to bylo i s ostatními umělci. Zmiňovala jste Al Jarreaua, se kterým jsme spolupracovali v rámci projektu Hollywood in Vienna. Byl tak nadšený, že jsme dokonce plánovali další projekt. Bohužel Maestro v roce 2017 umřel. Jak jsem říkal, jsou to pro nás všechno takové splněné sny.
Jak se díváte na hudebníky, kteří oscilují například mezi klasikou a jazzem, nebo na crossovery obecně? Myslíte si, že je to správná cesta?
Určitě, protože každému z nás to dává šanci vybrat si svůj vlastní směr. Každý z nás má jinou osobnost. Podstatná a nejdůležitější je autenticita, profesionalita a virtuozita. Hlavně žádná povrchnost. Když někdo hraje jazz, musí to být jazz, když hraje tradiční hudbu, musí to být tradiční hudba.
Kde berete jistotu, že jdete správně?
Na naše koncerty chodí opravdu velcí umělci, naposledy jsme měli v publiku v Eisenstadtu Annu Netrebko, která za námi po koncertě přišla a řekla nám, že to bylo něco fantastického. Jak technicky, tak projevem, frázováním. Právě tyto momenty nám dávají jistotu a sílu, že svou práci děláme dobře. Je také mnoho ansámblů a hudebníků, kteří chtějí jít v našich šlépějích, což je pro nás velká pocta.
Je nějaký žánr, styl, hudba, která chybí ve vašem portfoliu a chtěli byste ji tam zařadit?
Od mládí cestujeme po celém světě, poznáváme odlišné kultury a stále se učíme nové a nové věci, se kterými se později snažíme ztotožnit, zkoumáme je, zkoušíme a tím roste náš „Janoska styl“. Myslím, že tomu nebude nikdy konec, vždycky na nás čeká nějaké nové dobrodružství. Když nás například pozval ke spolupráci Hong Kong Chinese Orchestra, poznali jsme díky tomu spoustu místních tradičních nástrojů i místní hudbu. Tuto zkušenost jsme se pak snažili zakomponovat i do našeho „Janoska stylu“. Když jsme byli v Argentině, slyšeli jsme, jak se doopravdy hraje tango. Nebo ve Španělsku flamenco. To jsou pro nás obrovské inspirace.
Existuje nějaký umělec, který vás na pódiu hudebně překvapil nebo dokonce vyvedl z míry?
Obrovským zážitkem pro nás byla návštěva jedné flamenco show v Madridu, to bylo něco neuvěřitelného a hodně se nás to tenkrát emocionálně dotklo. Ještě dvě nebo tři hodiny po skončení jsme seděli a přemýšleli, kolik energie a emocí ze sebe ti umělci vydali – tanečnice, kytarista, zpěvák. Bylo to něco úžasného. Nebo již zmiňovaný Hong Kong Chinese Orchestra. Ti nás zase ohromili svou přesností, precizností.
Vy osobně hodně spolupracujete se zpěváky. Má to nějaký důvod nebo je to jen náhoda?
Spíše náhoda a také již minulost. Momentálně nemám tolik času, a tak jsem musel tyto spolupráce minimalizovat. Jsme ale stále v kontaktu. Jsou to naši kamarádi, kteří při nás stojí od počátku – Anna Netrebko, Ramón Vargas, cellista Mischa Maisky. Ještě před Janoska Ensemble jsme organizovali domácí koncerty, kam jsme tyto hudební přátele zvali a oni nám říkali, jak by bylo jedinečné jít touto cestou. Podobně vznikla i spolupráce s Deutsche Grammophon.
To je vlastně další otázka, jak jste se dali dohromady s DG?
Roku 2013 jsme měli první oficiální koncert ve vídeňském Musikvereinu, na který se přišlo podívat velké množství různých umělců. Byli jsme dost nervózní, nevěděli jsme, co čekat. V tu chvíli jsme netušili, že v publiku sedí i lidé z Deutsche Grammophon. Po koncertě k nám přišli a řekli, že se jim náš výkon moc líbil a byli by rádi, kdybychom se stali součástí DG rodiny.
Hned za svou první nahrávku jste získali Zlatou desku. Jestli to není tajemství, kolik je to dnes prodaných kusů?
Jen v Rakousku třináct tisíc, ale album se prodávalo po celém světě, takže to může být opravdu vysoké číslo. Přesně ale nevím. Druhé CD Revolution je teď těsně před Zlatou deskou a první Janoska Style těsně před Platinovou.
Na první desce jste se hodně inspirovali Vídní: Straussem, Kreislerem, Mozartem. Bylo to proto, že vy sami máte k tomuto městu blízko?
S Vídní je spojen kus našeho života, chodili jsme zde jak na konzervatoř, tak na vysokou školu. Mísí se zde mnoho kultur, jež nás velmi inspirují. Žil tady nespočet skladatelů. Na první album jsme se ale především rozhodli nahrát jakési „Best of Janoska Ensemble“, skladby, které měly úspěch na živých koncertech.
Přiznám se, že ve mně evokujete takovou nostalgii po rakousko-uherské monarchii, repertoárově i příslušností. Není vám někdy líto, že se rozpadla?
Tak líto nám není ničeho. Je ale pravda, že pro nás jako by monarchie stále existovala. Motáme se na tomhle pomezí, máme na něm roztroušenou rodinu, což je velmi důležité. Já například žiji ve Vídni, ale moji rodiče bydlí na Slovensku, část rodiny máme v Budapešti, Györu, Hradci Králové.
Na druhé desce, kterou přivážíte na Lednicko-valtický hudební festival, se částečně inspirujete Beatles. Kam jste se chtěli tímto albem posunout?
První myšlenka byla vzdát hold Beatles. Diskutovali jsme dramaturgii s nakladatelstvím a říkali jsme si, že by to bylo super, protože Beatles pro nás vždycky byli velkým vzorem. V popové hudbě dokázali něco naprosto jedinečného, stejně tak my se snažíme něco svého prosadit v hudbě klasické. Také byli čtyři, stejně jako my. Jejich skladby jsou tak výborně napsané, že je poslouchá několik generací. Na tomto albu jsme se chtěli ještě daleko více zaměřit na improvizaci. Proto jsme například všechny skladby od Beatles nahrávali potmě.
Potmě?
Ano, úplně potmě, takže jsme neměli žádné noty.
Jak jste tituly od Beatles vybírali?
Každý z nás měl volbu jedné písně. Já jsem si vybral Yesterday, Ondrej Let It Be, Roman Penny Lane a Julius Hey Jude, která se sice nakonec nenatočila, ale hráváme ji občas na koncertech. Ale v první skladbě Le nozze di Figaro je hned na začátku citát z All You Need Is Love, takže Beatles jsou tam nakonec vlastně čtyřikrát zastoupeni.
Letošní festival je o propojení klasiky s folklórem. Jaký je váš vztah k lidové hudbě?
Velmi blízký. Vyrůstali jsme v rodině, kde jsme měli možnost poslouchat český, slovenský, maďarský ale i třeba rakouský folklór. Vždycky, když hrajeme v některé z těchto zemí, snažíme se jako přídavek zahrát nějakou lidovou píseň, kterou všichni poznají. Když do toho pak ještě celé publikum zpívá, tak je to opravdu nádherné. Velké množství skladatelů se folklórem inspirovalo, Bartók, Liszt a další. Je důležité tyto tradice dále posouvat a my se o to snažíme.
Je nějaká píseň, kterou máte vy osobně extrémně rád?
Je jich strašně moc, ale například Červené jablučko, Páslo dievča pávy nebo Teče voda, teče, ta je úplně fantastická. Často hrajeme pro naše děti a ony se ty písničky učí. Jsou v tomhle ohledu velmi talentované.
Když jsme u folklóru, v programu jsem zahlédla skladbu Tarantella vs. Niška banja, ta má také co dočinění s folklórem, že?
Niška Banja je město v Srbsku a zároveň jeden velmi speciální tanec, protože se tancuje v devíti osminovém taktu, rytmu, který se objevuje jen zřídka a my ho velmi rádi používáme. Tarantella je italský tanec v tří osminovém taktu. Zkusili jsme spojit tyhle dva tance dohromady a vznikla z toho skladba Tarantella vs. Niška banja, kterou uslyšíte na koncertě.
Takže jestli to chápu správně, tak Tarantella je původní téma Sarasateho a vy jste k tomu přidali tuhle variaci v devíti osminovém taktu?
Je to tak propojené, že si toho ani nevšimnete.
V programu zazní i velmi osobní skladba Hello, Prince.
Hráli jsme zrovna v Petrohradě a mému bratrovi Romanovi zavolala manželka, že je těhotná. Ještě ten den večer napsal z radosti tuto skladbu. A protože mu volala 7. 8., je skladba v sedmi osminovém taktu. Později, když zjistil, že čekají chlapečka, tak skladbu nazval Hello, Prince. Chlapeček se teď jmenuje Roman junior. Podobně je to se skladbou Rumba for Amadeus, která vznikla pro mého syna, a se skladbami Leo’s Dance a Melodie for Melody. První jsem napsal pro mého syna Leonidase a druhou zkomponoval Roman pro svou dcerku Melody.
Váš syn se jmenuje Amadeus?
Ano, velice se nám líbilo to jméno, má krásný překlad – Bohem milovaný, česky Bohumil, jestli se nepletu? (usmívá se) A Mozarta mám konec konců také rád, tak je to trochu i po něm.
Jak vás napadlo spojit Mozarta a latinskoamerické rytmy?
Jednoduše mi téma z Mozartova Klavírního koncertu č. 21 do té latiny výborně pasovalo. Máme skvělého kamaráda Michela Camila, světoznámého jazzového klavíristu původem z Dominikánské republiky. Volal jsem mu, abych se ho zeptal, co na tuhle kombinaci říká, a byl z ní nadšený. Původně to měla být Samba for Amadeus, ale střídá se zde hodně sambový a rumbový rytmus, čímž vzniká až možná něco zcela nového. Proto mi Michel doporučil nazvat skladbu spíše podle rumby, která je taková, řekněme, otevřenější.
Končíte skladbou Cole Over Beethoven, na co z Beethovena a na co z Cole Portera se můžeme těšit?
Na parafrázi na Měsíční sonátu. Ta skladba je něco úžasného, a tak jsme si řekli, že ji musíme rozehrát i v „Janoska stylu“. Zase jde o kombinaci klasiky a jazzu. Na jedné straně stojí Beethoven a na druhé americký skladatel Cole Porter. Je to taková kombinace mezi Porterovým Night and Day a Měsíční sonátou. Ten nápad vznikl naprosto spontánně na jedné zkoušce, zní to skvěle a také se to dobře hraje. Nejen virtuózní, ale i pomalé, jazzové. A také máme letos výročí Beethovena, i proto se skladba do programu výborně hodí.
Používáte jen téma první věty?
V závěru čerpáme dost i z tématu závěrečné třetí věty. Vložili jsme do toho i trochu tanga, je to opravdu výjimečná aranž.
Připravujete aktuálně nějaký nový projekt?
V poslední době jsme měli dost volného času, takže jsme začali pracovat na třetím albu. Máme na stole tři projekty, které se nám podařilo trochu posunout, ale zatím nebudu prozrazovat více, ještě se mezi nimi rozhodujeme.
A kdy se bude točit?
Možná už na konci léta a deska vyjde buď ještě koncem tohoto, nebo začátkem příštího roku. Velmi to závisí na aktuální situaci, nikdo moc neví, jak se všechno ještě vyvine.
Zvažujete do budoucna zaranžovat i nějakého českého skladatele?
Určitě. Narodili jsme se jako Čechoslováci, proto je nám česká kultura a česká hudba velmi blízká. Obdivujeme skladatele jako Bedřich Smetana, Antonín Dvořák. Určitě tedy přemýšlíme, že bychom českou hudbu zakomponovali do některé z našich dalších nahrávek.
******************************
Bezprecedentní technická virtuozita, umění improvizace, jedinečná souhra a fascinující pohyb mezi vážnou hudbou, jazzem, popem, kubánskou rumbou nebo vídeňskou klasikou konce 19. století. Tak lze charakterizovat hudební styl Janoska Ensemble, populárního kvarteta, jež vzniklo v roce 2013 spojením dvou rodin s bohatou hudební tradicí. Tvoří jej bratři Ondrej, Roman a František Janoškovi společně se svým švagrem, německo-maďarským kontrabasistou Juliem Darvasem. Ondrej a Roman studovali housle nejprve na Bratislavské konzervatoři u prof. Jozefa Kopelmana, později Ondrej pokračoval na Konzervatoři ve Vídni a na Universität für Musik und darstellende Kunst v Grazu u prof. Borise Kuschnira a Roman prošel vídeňskou mistrovskou třídou prof. Pavla Vernikova. František Janoška vystudoval rovněž Bratislavskou konzervatoř u prof. Petera Čermana a Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni u prof. Rolanda Kellera. A Julius Darvas absolvoval na stejné univerzitě ve třídě předního evropského hráče na kontrabas, profesora Aloise Posche. Za sedm let své existence účinkoval Janoska Ensemble na čtyřech kontinentech, mimo jiné v newyorské Carnegie Hall, Opeře v Sydney, Seoul Arts Center, vídeňském Musikvereinu, Elbphilharmonie v Hamburku nebo Concertgebouw v Amsterdamu. Ročně odehraje na sto dvacet koncertů a svůj „Janoska styl“ a umění improvizace vyučuje po celém světě. Od roku 2016 exkluzivně nahrává pro vydavatelství Deutsche Grammophon.
© Julia Wesely
