Logo LVHF

(CZ) Rozhovor s Andreou González Caballero

Sorry, this entry is only available in Czech.

LVHF_Andrea Gonzalez Caballero

 

Doufám, že na můj koncert ještě někdo přijde!

 

Prestižní hudební časopisy Opera World a BBC Music Magazine ji nazvaly „ženským hlasem španělské kytary“ a „vycházející hvězdou klasické kytary“. Pádný důvod, proč mít nosánek trochu nahoru. Opak je však pravdou. Andrea González Caballero je úžasně temperamentní, přímočará dáma, která v sobě nese klasické znaky španělské přátelskosti, zvláštního vidění světa a radosti ze života. Přes oceán, za kterým uvízla v letních měsících kvůli pandemii, jsme si povídaly nejen o jejím pohledu na španělskou hudbu, ale také o programu, který přiveze v říjnu na Lednicko-valtický hudební festival.

 

Odkud si spolu voláme? Jste ve Spojených státech?

Ano, momentálně zůstávám ve Spojených státech, protože absolutně netuším, jestli by mne pustili zpět, kdybych odjela do Evropy. Takže jsem se rozhodla i prázdniny trávit ve Státech. Doufám, že se situace brzy uklidní a že USA změní svou politiku. Teď nesmí nikdo ven ani dovnitř.

Pojďme hned k programu. Převažuje hudba vašeho rodného Španělska.

Posluchači se se španělskou hudbou rychle a snadno identifikují a za druhé kytaru vnímám jako skutečného ambasadora této země, lídra mezi nástroji ve Španělsku, absolutně ideálního pro interpretaci španělské hudby. Ráda kombinuji skladby zkomponované přímo pro kytaru s transkripcemi, pokud tedy sedí kytaře jako nástroji. Třeba od Albénize nebo Fally, dvou důležitých, možná i nejdůležitějších španělských skladatelů, kteří ovšem pro kytaru nic nenapsali! Tedy Falla jednu skladbu ano – Hommage à Debussy (Pocta Debussymu), Albéniz však nemá skutečně žádnou, což je obrovská škoda.

Je skutečně obdivuhodné, jak často se Albénizovy klavírní skladby interpretují právě na kytaru. Proč tomu tak je?

To úplně nevím. Možná způsob, jakým vede hlasy, je pro kytaru skutečně ideální, a proto zní jeho transkripce tak dobře. Trochu „misterio“, které ale výborně funguje. Mnoho lidí slyší Asturias raději na kytaru než na klavír.

V čem je Albéniz jedinečný?

Je velmi elegantní. Skutečně! Albénizovi se podařilo transformovat do španělské hudby eleganci, nikdy nepsal na sílu. Přitom ale dokázal každé skladbě vtisknout její osobitost. Krásně je to slyšet právě ve Španělské suitě, kterou budu hrát.

Suita má v originále osm částí, vy jste si z nich vybrala pět. Proč zrovna tyto?

Na to je jednoduchá odpověď – protože se v nich cítím nejkomfortněji. Cádiz je dobrý na začátek, následuje velmi krásná Granada a pak Cataluña a Sevilla, které mám moc ráda. A na závěr Asturias. Publikum miluje Asturias a myslím, že by ho velmi mrzelo, kdybych tuto část nezařadila. Všechny věty Suity jsou velmi půvabné a – jak jsem již řekla – velmi osobité.

Osobité ve smyslu, že když poslouchám Granadu, představím si Granadu?

Ano, ale ne u všech. Například Asturias v sobě nenese z Asturie nic, má spíše jižanský než severský nádech. U Cádizu by člověk očekával více flamenca, protože Cádiz je kolébkou flamenca, pocházel odsud například Paco de Lucía. Albéniz ale nechtěl jít touto cestou. Nebál se otočit se úplně jinam, a to je na něm krásné. Elegance za všech okolností!

Lze nějak v kostce charakterizovat španělskou hudbu?

To je těžké. Když ji posloucháte, tak to přesně slyšíte, ale popsat ji slovy? Hm… Je to hudba plná energie, která se dívá dopředu. Ano, dívá se dopředu. Některá hudba má tendenci couvat. Ta naše se dívá dopředu. Také je velmi impulzivní. Co se týče kytary, jsme velmi techničtí a používáme speciální techniku pravé ruky, které říkáme apoyando. Například když posloucháte flamenco, všechny stupnice, běhy se hrají apoyando. Mám tento charakter ve španělské hudbě velmi ráda, ve flamencu i v klasických skladbách. Jak pracujeme s akcenty a s tímto úhozem. Také harmonie jsou velmi důležité. Jde o takový mix. Ale možná to opravdu nejdůležitější je ten zmiňovaný pohled dopředu, puls a energie, které musíte při hraní španělské hudby udržet.

Když poslouchám španělské skladby, tak mi přijde, že jejich tajemství tkví v tom, co vypíchnout a co naopak skrýt.

To ano, myslím ale, že to se týká hudby obecně. Když poprvé vezmete do ruky noty, nejdříve je musíte zanalyzovat. Hudba vám řekne víceméně sama, co si zaslouží vaši pozornost a co byste měli nechat v pozadí. Musíte ji pouze následovat a dát důraz na to, co cítíte jako důležité, anebo co se vám líbí. Protože občas zahoříte sympatií i k nenápadné pasáži, která je ale něčím zajímavá. Tak hudbu rozdělujete do určitých úrovní. Je to velmi jednoduché, musíte pouze naslouchat.

Je ve španělské hudbě nějaké striktní pravidlo, jak co hrát?

To je velmi rozdílné. Třeba v Rodrigově Zapateadu je velmi těžké dát si nějakou volnost, protože hudba vám ji prostě nedovolí. Musíte být rytmicky velmi přesný, skladba nesmí ztratit energii. Ale třeba v kadenci druhé věty Concierto de Aranjuéz musíte hrát naopak s velkou volností, abyste vytvořili potřebnou atmosféru.

Studovala jste u kubánského kytarového virtuosa Manuela Baruecca. Změnil váš pohled na španělskou, potažmo latinskoamerickou hudbu?

Hudba pro mne byla vždy vážná věc. Beru ji zkrátka velmi vážně. On je ale v tomto ohledu opravdu neuvěřitelný, s jakou pozorností se soustředí na každý detail a vede k tomu i své studenty. Pracovala jsem s ním poslední dva roky a toto je asi nejdůležitější věc, kterou jsem se od něho naučila. Brát vše naprosto vážně, neopomenout žádnou notu, protože právě ona může všechno změnit. A co mi řekl nového k interpretaci španělské hudby? Nemyslím si, že bych měnila nějaké zásadní věci. Spíše jsme se soustředili na detaily, na přesnost, na to, abych co nejlépe dokázala přetvořit své myšlenky a představy do zvuku, aby byl můj výkon přesvědčivý.

Změnil se pod jeho vedením nějak váš přístup ke studiu skladeb?

Absolutně. Předtím jsem sázela na svou intuici. On se ale mnohem více koncentroval na to, co o skladbě vím, co dělám a proč to dělám. Ne pouze hudbu cítit, ale rovněž ji chápat. O čem hovořím, pochopíte, když si pustíte jeho nahrávky.

Manuel Baruecco je Kubánec, jaký je váš vztah k latinskoamerické hudbě, k Poncemu, Villa-Lobosovi, Brouwerovi?

Všechny tyto autory mám od dětství v repertoáru. Brouwerovu Sonátu hraji velmi dlouho, od svých patnácti let, od Villa-Lobose jsem nastudovala Preludia, Etudy, Sonatinu, od Ponceho Canción a jeho koncerty pro kytaru a orchestr. Hrála jsem také Água and Vinho brazilského skladatele Egberta Gismontiho. K Leo Brouwerovi mám velmi blízko, protože všichni moji učitelé byli Kubánci. Joaquín Clerch, u kterého jsem studovala od svých dvanácti let, byl dokonce jeho žákem, takže jeho skladby znám opravdu velmi dobře, řekl mi o nich mnoho detailů.

Lze vystopovat rozdíl mezi španělskou a latinskoamerickou klasickou hudbou?

Myslím, že latinskoamerická hudba má v sobě jakýsi hladší „feeling“, něco velmi jemného, nikoliv romantického, ale přátelského. Španělská hudba je občas taková rozčilená, zaťatá, impulsivní. To jihoamerická hudba nemá.

Dalo by se to přirovnat k jazyku?

Ano, evropská španělština je velmi hlasitá, otevřená. Jihoameričané opravdu mluví daleko hladčeji, příjemněji a jejich hudba je přesně taková.

Váš koncert možná tak trochu neplánovaně mapuje vývoj tvorby pro kytaru ve Španělsku 20. století. Když si vezmeme Manjóna, Mazu y Riuz a Rodriga, jak vnímáte jejich kompoziční styl?

Manjón, a teď to nemyslím nijak pejorativně, je při prvním poslechu velmi jednoduchá hudba. Aire Vasco začíná introdukcí, pak přicházejí variace. Naprosto tradiční způsob kompozice. Navíc hlavní téma vychází z lidového tance, takže celkový obrázek je velmi čistý a posluchač si dokáže tuto skladbu rychle zapamatovat. V Mazově Rondeně už můžete slyšet více disonancí, drobných disonancí, které ale oproti Manjónovi naznačují změnu. Stále se ale pohybujeme ve velmi jednoduchém nápěvu, takovém typicky španělském. Rodrigo rovněž vychází z tradiční španělské hudby, španělských tanců – fandanga, zapateada, ale jeho způsob kompozice je méně předvídatelný. Struktura Fandanga je poměrně klasická – introdukce a pak střední a závěrečná část. Harmonie jsou už ale mnohem komplikovanější, používá více disonancí a neustále vás něčím překvapuje. Neustále překvapující hudba, tak bych ji popsala. Rodrigo vždy do svých skladeb přidá něco nečekaného.

Jaký k němu máte vztah?

Rodrigo je skladatel, který mne pokaždé donutí jít na mé maximum. Nevím, jestli napsal pro kytaru vůbec něco jednoduchého. Jeho skladby jsou výzvou. Myslím, že našel cestu, jak v jednom momentě ukázat krásu a komplexnost kytary. To se mi na něm líbí. Paradoxem je, že ačkoliv sám nebyl kytarista, podařilo se mu napsat dva možná nejslavnější kytarové koncerty. Svou nesmrtelnost si zajistil především skladbou Concierto de Aranjuéz, který je opravdu úžasný. Myslím, že právě schopnost dobře komponovat pro jakýkoliv nástroj je vizitkou dobrého skladatele a jak jsem řekla, není vůbec snadné hrát jeho skladby. Těžké, ale krásné!

Nějaká podobnost mezi současníky Rodrigem a Mazou?

Mazu vnímám jako skladatele drobnějších, kratších, virtuóznějších skladeb. Rondeña má pět minut. Všechno je u něj velmi pečlivě propojeno. Jeho skladby jsou výtečně napsané, proto je můžete jako interpret lépe pochopit a jasněji předat. Mám takové skladatele opravdu ráda. Rodriga vnímám trochu jako autora „starší epochy“.

Rondeña je tanec?

Ano, je to druh flamenca. Myslím, že slovo rondeña pochází ze slova ronda (kolo), což je tanec původem z Andalusie, pokud se nemýlím.

Jedním z vrcholů koncertu bude i původně orchestrální Danza española z opery La vida breve (Krátký život) Manuela de Fally. Kdo je autorem úpravy?

Joaquín Clerch, u kterého jsem studovala v Düsseldorfu. Je to opravdu jedna z nejnáročnějších skladeb, kterou jsem kdy hrála.

Proč?

Pracuje s obrovským množstvím kontrapunkticky (pozn. red. proti sobě) vedených hlasů. To, o čem jsme mluvily na začátku – o vrstvení hlasů, vypichování důležitého, to je v této skladbě opravdu velmi náročné a těžké. Tím, že je psaná původně pro orchestr, děje se v ní v jednu chvíli strašně moc věcí najednou.

Když ji hrajete, máte představu orchestru?

Ano, snažím se, aby tam byly všechny jeho barvy. Z orchestrace jsem také vycházela, když jsem pracovala na prstokladech a na zvuku.

To je zajímavé téma – prstoklady! Dodržujete pokyny editora nebo si vytváříte své vlastní?

Prstoklady dodržuji, pokud je napíše sám skladatel – kytarista, který ví, jak se na kytaru hraje. Jinak raději hledám své vlastní, protože každý kytarista to má v tomto směru trochu jinak. Někde také prstoklad v notách najdete, jinde ne. Já osobně preferuji, když editor žádné prstoklady nepředepíše.

S Jiřím Partykou zahrajete také dvě dua pro housle a kytaru. První od Niccola Paganiniho, a tak mne napadlo, jaký byl vlastně Paganini kytarista?

To opravdu nevím, ale předpokládám, že ve všem, co dělal, byl virtuos. Ale opravdu nevím!

Jsou jeho kytarové skladby stejnou výzvou jako ty houslové?

To si nemyslím. Alespoň co se týče této sonáty, tak měl podle mého naprosto jasný koncept: housle hrají vedoucí úlohu a kytara jim má být co nejlepším partnerem. Když tyto dva party porovnáte, není ten kytarový zdaleka tak náročný.

Takže role kytary v Sonátě č. 1 je spíše doprovodná?

Ráda bych řekla, že oba nástroje mají rovnocennou roli, ale nikoliv. Kytara má opravdu více úlohu doprovodu.

Posledním autorem, kterého jsme ještě neprobraly a který figuruje na programu, je Pablo de Sarasate.

Zařadit Sarasateho nebylo z mé hlavy, ale velmi ráda jsem na tento návrh kývla, protože Sarasate je z Pamplony, z Baskicka, odkud pocházím. A jako skladatel je pro Španělsko velmi důležitý. Proto jsem ráda, že uvedeme jeho Romanzu Andaluzu ze Španělských tanců v úpravě pro housle a kytaru. Společně s Aire Vasco se tedy v programu prezentuje i mé milované Baskicko. Nevím, kolik toho lidé o Baskicku vědí, ale ráda prezentuji i tuto kulturní oblast. Už jsem to asi říkala, ale hlavní téma Aire Vasco je lidová píseň z Baskicka, která má velmi specifický taneční rytmus. Když porovnáte Aire Vasco a třeba Albénize, tak opravdu neslyšíte mnoho společného. Neřeknete: „Tohle je tradiční španělská hudba.“ Ale obě dvě mají neuvěřitelně originální styl a španělské kořeny.  A to je pro mne důležité, ukázat kořeny mé kultury.

Kořeny souvisí s lidovou kulturou, která se stala hlavním leitmotivem letošního Lednicko-valtického hudebního festivalu. Jak jste na tom vy a lidová hudba? Zajímáte se o ni?

Poslouchám flamenco a také myslím, že v souvislosti se španělskou hudbou je velmi důležité poznávat různé typy tanců. Kde například dělají tanečníci akcenty. Když jsem studovala Aire Vasco, dívala jsem se na tanec, který tuto skladbu inspiroval. Tanečníci v něm po celou dobu skáčou. Takže ho například nemůžete hrát příliš rychle, protože tanečníci by neměli absolutně šanci! Těchto věcí si musíte být vědomi. Záleží, na čem pracujete.

Zjistila jsem, že se velmi zajímáte o výtvarné umění. Kdybyste měla každého skladatele programu přirovnat k nějakému malíři, kteří by to byli?

Ach, kruci, to bude velmi těžké! Malíři… Hm… Moment, moment… Albéniz, to by mohl být Joaquín Sorolla. Manjón – Henri Matisse, jsou v něm barvy, život. Rodrigo… Záleží, ve kterém období. Ale Wassily Kandinsky. Manuel de Falla… Ten je těžký! (přemýšlí) Boscheova Zahrada pozemských rozkoší. Je to obraz, který se vymyká času. Maza – Pablo Picasso, oba jsou spojeni s tradicí, s býky a kytarou. Paganini! Uf, Paganini, něco bláznivého… Georges Braque! Tedy, kdo to bude číst, bude si o mně myslet, že jsem blázen! Ještě někdo chybí?

Pablo de Sarasate…

Sarasate… Něco rurálnějšího. Snad Bartolomé Esteban Murillo! A teď opravdu doufám, že na můj koncert ještě někdo přijde! (smích)

Určitě! Děkuji za krásný, inspirativní rozhovor!

******************************

Andrea González Caballero je nejmladší vítězkou Mezinárodní kytarové soutěže Alhambra ve Valencii a vítězkou Mezinárodní kytarové soutěže Fernanda Sora v Římě. Její raketový start mezi uměleckou elitu lemují koncerty v londýnské King’s Cross, Palau de la Música v Barceloně, Národním auditoriu v Madridu, na kytarových festivalech v Melbourne, Londýně a v mexickém Guadalajara, vystoupení pro Fundación Juan March v Madridu nebo v rámci populární NAMM Show v USA. V březnu 2020 se zapojila do živě streamované koncertní série Global Hope Festival organizované Světovou zdravotnickou organizací na podporu boje proti covid-19. V roce 2017 vydala u společnosti Naxos své debutové album, které časopis Melomano ocenil zlatou Melomano Award. Absolvovala Robert Schumann Musikhochschule v Düsseldorfu a aktuálně dokončila svá studia na Peabodyho institutu University Johna Hopkinse v Baltimoru ve třídě kubánského kytarového virtuosa Manuela Barrueca a byla oceněna za své umění prestižní James Winship Lewis Memorial Prize.

 

LVHF_Andrea Gonzalez Caballero