Logo LVHF

(CZ) Rozhovor Čechomor

Sorry, this entry is only available in Czech.

LVHF_cechomor© Michaela Hermína

 

Všechny naše projekty vznikly z bláznivejch nápadů!

 

Dělat rozhovor s Karlem Holasem a Františkem Černým je jako jet na tobogánu. Jako voda na vás padají nejen gejzíry metafor, různých odbočení, kdy se na chvíli řítíte úplně jiným směrem, ale především radost a legrace sama ze sebe. Je to taková zkouška, zda seberete odvahu nasednout na tuto vlnu s nimi, či nikoliv. A tak po dlouhém přemýšlení a mnoha hodinách práce vznikl text, který už je vpravdě spíše konverzační hrou na prknech nějakého undergroundového divadla. V záplavě slov jsou však informace, které otevírají okna do světa kapely Čechomor, ptají se na inspirace, vzory, názory, způsoby práce na nových projektech… A mezitím si odskakujeme na hrad Bezděz, houbaříme nebo ležíme v lese a po nose nám leze slimák… Takže, následující řádky doporučujeme číst pouze v případě, že máte trochu více času. A pokud ano, věříme, že vás naše místy lehce rozverná konverzace potěší! Přejeme hezké čtení.

 

Jak jste se dostal k pětistrunným houslím?

KH: Když jsem začal poslouchat rockovou hudbu, fascinoval mě houslista Jean-Luc Ponty, který hrál na violovou strunu. Nedovedl jsem si to představit, myslel jsem, že je to elektrika. V té době se k takové informaci nedalo vůbec nijak dostat. Aby člověk viděl fotku nebo si mohl něco přečíst, to bylo opravdu výjimečné. Pak se mi nakonec přeci jenom někde dostalo do ruky foto a na něm jsem spočítal, že má na jedné straně tři kolíky a na druhé dva, a došlo mi, že má pětistrunný housle. Začal jsem se o nástroj zajímat, a zjistil jsem, že vlastně existuje kvinton, prostě pětistrunnej nástroj, a ten jsem si v roce 1991 nechal z houslí postavit. Jenom rozšířili krk a přidělali pátou strunu. Housle mi nakonec ukradli, bohužel už je tedy nemám, takže později jsem si nechal postavit nástroj od houslaře Petra Matuly z Úval u Prahy. Ten mi už vyrobil regulérní pětistrunný housle.

Jaká struna se přidává?

Violová, spodní céčko.

A využíváte ji?

Je super, velmi dobře v kapele barví. Dělá hezkou hudební práci.

Nedávno jste Čechomor nástrojově obměnili…     

… To jo, ale fungujeme pořád stejně. Samozřejmě každý nástroj přináší nějakou jinou barvu, když hrajete s harmonikou, tak tam prostě máte plný zvuk harmoniky… (zamyslí se) Vlastně jsme dlouho s harmonikou nehráli a teď jsme se k tomu vrátili.

Já osobně mám radost, že s vámi do Valtic přijede Radek Pobořil!

Teď jak byl ten „koronavirus“, tak jsme vymysleli akustickou verzi našich koncertů a vyjeli na turné a Radek se k nám po nemoci přidal.

Ale jinak to v Čechomoru funguje jako všude jinde? Baskytara a bicí jsou grunt?

Přesně, basa s bicíma dělaji tu „podlahu“, ale Čechomor není o bubnech, Čechomor je opravdu o harmonice, houslích, o „hudebních středech“, o harmonii a melodii.

Všimla jsem si, že nově používáte moog?

Ano, náš basista hraje ještě na moog. Ale používá ho spíše basově, nehraje na něj sóla jako třeba Jan Hammer. Využíváme ho jako zvuk. Někdy nástroje prostě vymění a místo basy hraje na moog a tím zvuk dostává zase jinej rozměr.

Musím říct, že jsem si poměrně poctivě naposlouchala váš repertoár a slyším tam Indii, Japonsko, Irsko. Zajímalo by mne, na jakých hudebních základech jste vyrůstali? Jestli vás inspirovali české kapely jako Flamengo, Marsyas nebo Blue Effect? Ostatně u Radima Hladíka taky najdeme písničky na lidové texty?

Ano, ano, udělal Rosenku, že?

K tomu vy jste vlastně vyrostl ještě i na klasice?

Studoval jsem klasické housle. Ne, že by mě to nebavilo, ale necítil jsem se v tom úplně doma. Dneska mám klasickou hudbu rád, rád si ji zahraju, protože je to takové ozdravné, jak vnitřně pro mě samotného, tak pro moje uši a tak, protože jde o úplně jiný rozměr hudby. V šestnácti jsem začal hrát jazz-rock, rockově pojatý jazz, to byl tenkrát Mahavishnu Orchestra, Weather Report, již zmiňovaný Jean-Luc Ponty, všechny tyhle věci jsem do sebe nějakým způsobem vstřebával. Pak jsem se dostal až ke keltské hudbě, kterou jsem nějaký čas studoval, hrál jsem skoro tři roky s bretaňským hudebníkem Allanem Stivellem, to je světovej hráč na keltskou harfu. Objeli jsme celou Evropu.

Jak jste se potkali?

Úplně jednoduše. Jednou jsme jeli hrát se Srdcem (pozn. red. Kapela České srdce) do Bretaně a tam jsem se zeptal: „Kdo tady je neslavnější, z těch bretaňských hudebníků?“ A oni řekli: „Allan Stivell.“ Tak jsem řekl: „S tím budu hrát.“ A tak jsem s ním hrál. (usmívá se)

Vy jste trochu takový „střelec“?

Vždycky říkám: „Kouknem se až úplně tam nejvejš, a ono to tam někde dopadne.“

To je dobrá filosofie!

Tak jsem se dostal až ke keltské hudbě. Allan mi umožnil studovat houslovou hru u keltských hudebníků. A co se týká dalšího – Irska, Japonska, tak když jsme s Čechomorem chtěli, aby něco znělo irsky, pozvali jsme si opravdu významnýho irskýho zpěváka Iarla Ó Lionáirda, který zpíval s Afro Celt Sound System, spolupracoval s Peterem Gabrielem, prostě je to skvělej zpěvák. Když jsme chtěli japonské prvky, tak jsme si pozvali Japonce na taiko drums a na shakuhachi a bylo to. Vždycky, když jsme něco chtěli, tak jsme se koukali po těch, co to opravdu umí. Nezkoušeli jsme nikdy nic sami nějak napodobovat, protože z toho pak vždycky nakonec bývá takovej, no nebudu to radši jmenovat.

Jak spolupráce probíhá? Přijedou Japonci a …

Probíhá to tak, že je oslovíte. Když jsme točili Co sa stalo nové, tak tam jsme chtěli do jedný písničky shakuhachi. Začali jsme spolupracovat s Joji Hirotou, napřed jsem ho poznal jako hráče na shakuhachi a pak jsme přišli na to, že má i Taiko Drummers. Ne že by na shakuhachi tady u nás v Čechách někdo nehrál, to neříkám, ale přišlo mi super seznámit se s jiným hudebníkem z jinýho světa. Za prvé je to obohacující, za druhé z toho pak vzniklo turné, které jsme s ním jeli. Všechno je možné. Normálně zvednete telefon a zavoláte!

Tomu rozumím, ale jak potom probíhá spolupráce ve studiu? Oni do toho vnáší nové prvky, vy také…

Je to tak, že my písničku vymyslíme, uděláme základy, pak někoho oslovíme, přijde a už točí do základů. Když ale řekne: „Hele, tady to pro ten nástroj není dobrý,“ třeba mu nesedí tónina, tak se vůbec nebráníme věci předělat. Samozřejmě i předtím, než jdeme do studia, spolu komunikujeme, jestli to takto bude dobrý nebo ne.

Jak jste prožívali letošní pandemii?

Nevím, co to je „koronavirová pandemie“, ale vím, že jsme měli volno…

(přichází František Černý)

KH: Já tady normálně mluvím za Tebe!

My už jsme skoro v polovině!

FČ: Tak to má vypadat! Rozumíte?

Já si rozhovor s dovolením natáčím…

FČ: Tak si to natočte, že my si takhle strašně pomáháme. A strašně si v dobrým závidíme.

(přichází servírka a druhý z frontmenů kapely Čechomor František Černý si objednává)

Ta limonáda je údajně domácí.

FČ: Vypadá úchvatně.
KH: A je úchvatná!
FČ: Vy se tím klidně můžete polejt.

To je pravda! Že bych byla jako „miss mokrá malina“?

FČ: Sakra, to je dobrý ráno! Takováhle představa! No ale představ si probudit se v lese…
KH: To mi povídej!
FČ: Já jsem se jednou takhle probudil v lese, je tedy pravda, že vedle mě byla nějaká taková prázdná flaška kořalky…
KH: … a taky byla vorosená!
FČ: Taky. A ještě tam se mnou asi chvilku někdo byl, to bylo evidentní. A to byla taková krása, mně takhle u nosu rostla jahoda. Tak jsem tam takhle měl tu jahodu… (ukazuje si na nos)

Jsem myslela, že vám přes něj lezl slimák!

FČ: Ne! To vám byla taková nádhera! Jediný, co bylo špatně, bylo podle toho Remarqueova rčení: „Co je nejhorší na světě? Prázdná láhev!“

A co jste dělal v lese?

FČ: Já jsem tam prostě nějak zkoumal oblohu, protože miluju borovice, borovicový háje. Představte si to: borovicový háj, hvězdy svítěj, maliny…

… slimáci …

FČ: Slimáci…

… zajíci…

FČ: Zajíci… To mě trošku hází jiný věci…
KH: Příroda volá! (zahlaholí)
FČ: No prostě nádhera!

A kde to bylo?

FČ: Pod horou Bezděz. Den předtím jsem zažil šok, proto byla pak ta láhev. Prostě jsem se s nějakou holkou drápal na Bezděz až na vrchol, v noci, nebylo vůbec nic vidět, byli jsme odhodláni tam někde přespat, tak jsem rozdělal oheň, posbíral jsem tam takhle v rohu chrastí a ráno jsem do toho rohu šel na záchod a udělat ještě krok, tak jsem byl pod Bezdězem. To byl normálně krpál, nebylo tam nic, respektive byly tam ohradníky, ale ty už jsme měli dávno přelezlý.

Právě se bavíme o koronavirové krizi.

KH: Dostali jsme otázku, co jsme dělali během toho, co nevíme, co je, … koronavirová krize. (hláskuje) Já jsem říkal, že nevíme, co to je, protože jediný, co víme, že bylo volno!

FČ: Vy to v podstatě nikdo nevíte, ale jde o součást scénáře k našemu novému filmu, který režírujeme my dva. Protože pořád o nás někdo něco točí, furt nás někdo zpovídá, pořád o nás chce někdo něco vědět, tak jsme se s Karlem rozhodli, že natočíme film o těchhle lidech, který nás furt točej a zpovídaj.

A ten film se jmenuje koronavirus?

FČ: To ne, to s tím nemá nic společnýho, jen nás to v tu dobu napadlo. Takovej virus nás napadl.

KH: Ale protože nikdo nebyl ochotnej svěřit nám nějakou pěknou kameru, tak jsme se rozhodli, že projekt odložíme a raději vlezeme do studia a uděláme novou desku. Takže jsme během volna začali točit písničky, který nás napadaly. Během té doby jsme jich udělali asi šest, že? Sáhli jsme i do šuplíku, protože máme písničky, který tady s náma dvacet nebo třicet let žijou a nikdy se na desku nedostaly, protože tam pro ně ještě nebylo místo. No a teď jsme je všechny natočili a…

FČ: Já dám příklad. Máte třeba čtyři balady, každá je dobrá, v jedný ji rozsekají na kusy, ve druhé ji utopí, krvelačné balady, ale nemůžete pořád někoho sekat a topit, takže na každou desku se vejde jedna, dvě, a některé zůstanou viset, už jen třeba kvůli podobnosti textu. Ne, že by byly špatné, naopak jsou tak dobré, že třeba dvacet let visej za hrbem a čekaj a čekaj, a teď na ně přišlo místo. A na spoustu z nich ještě místo nepřišlo.

KH: Takže jsme vlezli do studia a s radostí sobě vlastní jsme natočili spoustu písní, ze kterých teď poskládáme desku, kterou i tak nějak radostně možná nazveme.

Takže bude nová deska! A kdy vyjde?

KH: Na přelomu října a listopadu.
FČ: Karel to řekl úplně krásně.

A nechcete ji pokřtít ve Valticích?

KH: To je ještě strašně daleko! My jsme teprve u nahrávání!
FČ: Teď jsme se konečně dostali k tomu, že nám z toho leze krásnej, nádhernej tvar, kterej jsme my dva chtěli, s pomocí dobré techniky, se skvělýma muzikantama a hlavně dobrým producentským nebo manažerským zázemím. A to nám strašně vyhovuje, protože jsme se dostali do situace, kdy celou přípravu alba a finiš, co se s tím dál bude dít, provází jedno slovo a tím je RADOST.

To je super! Zeptám se, pozvali jste si zase nějakého hosta?

KH: Ne, ne, ne, udělali jsme to tentokrát tak, že jsme si vždycky vlezli s kapelou do studia, natočili všechno naráz a trackujeme už jenom třeba zpěvy nebo vokály, ale základy točíme tímhle způsobem, protože nám to aktuálně přijde nejlepší. Upravit si písničku, nahrát ji a šup od ní pryč.

FČ: Ona to najednou pro nás začala bejt ta správná pravda. Zdá se to jako starší zvuk, zase jsme sáhli po harmonice, která má jinej charakter, takže si můžeme dovolit zase jiný písničky. Co nás ale stále provází je radost, že jsme si každej náš projekt mohli dovolit udělat pokaždý jinak. Takže jsme tak trošku pověstný tím, že rádi překračujeme nějaký hranice. Nemyslím schválně, nebo troufale, nebo abychom někoho urazili. Ale z důvodu, že je pořád co objevovat.

 

LVHF_cechomor
© Rado Vnenčák

 

Vycházíte opět z Moravy? Z lidových textů a nápěvů?

KH: Samozřejmě, nějakých šest nebo sedm písniček jsme si složili sami na lidový texty a Franta našel takovou dobrou knihu dalších…

FČ: My jsme se prostě rozhodli, že zabrousíme do poezie. A aby to nebylo jednostranný, tak Karel přišel s krásnou úpravou Františka Gellnera. Z knížky, kterou jsem našel, jsme pak vybrali další něco jako středověké pijácké písně, takové ty jak se dříve sedělo v hospodě, v krčmě, a nadávalo se na preláty a na krále, malinko se pilo a myslím, že tam u toho byly i nějaký markytánky…

Cimbalista Jan Rokyta mi řekl jednu takovou krásnou věc, že hudba je pro něj jen odrazem určitého okamžiku. Vy jste v jednom dokumentu zmínili, že vytváříte skladby až do chvíle, kdy se vám začnou líbit. Ale co se vám líbí dnes, zítra už se vám líbit nemusí?

FČ: Mně se totiž strašně začala líbit jiná věc. Ne až tak to, co se líbí mně, nebo co já nějak vymyslím, ale najednou se mi strašně začalo líbit, že jsme začali krásně fungovat v týmu, máme krásný písničky, který nás osvobozujou do nich něco násilím někam šroubovat. Každý přijde s úplně jinou náladou a najednou vytváříme krásnej celek, kterej jsme chtěli.

Kdo rozhodne: tuhle bereme?

KH: To si řekneme my dva.
FČ: My od začátku jedeme v systému, který je do dnešního dne neporazitelnej, a to v systému John Lennon a Paul McCartney.

Nevím, jak to mezi nimi fungovalo.

FČ: V podstatě tak, že byť Yesterday napsal Paul McCartney, tak celý svět ví, že ji napsali oba dva. To je frajeřina! A dobrej model.

Hlavně si pak dělíte autorsko-právní poplatky!

KH: Na to jsme teda nepomysleli! To Franto nevím, co s tím teď budeme dělat! (smích)

FČ: Já vám řeknu takovej jeden příběh, jen tak pro srovnání. Ve Svitavách byl jeden strašně dobrej spisovatel, kterýho bolševici zakázali, a protože mu hodně ublížili, byl nějak hodně nemocnej, pracoval v kotelně a kdesi cosi, celej život se o něj starala manželka. A když pak přišla revoluce a on začal bejt slavnej a jeho manželka začala být nemocná, a on se naopak uzdravil a byl bohatej, tak se staral on o ní. John Lennon a Paul McCartney. Protože jak chcete uchopit něco, co nikdo vlastně ještě neslyšel? Máme nějaké vize a kupodivu ať si vymyslíme jakoukoliv „hovadinu“, tak se nám povede, ať je to vlaktour nebo, byť nemáme rádi dechovku, tak šup, uděláme s ní desku. Udělal tady někdy někdo něco se symfoňákem? Neudělal. Tak šup, uděláme, bude to průšvih, ale uvidíme. A najednou máte nejúspěšnější desku. Z takových bláznivých nápadů. Ale nejde jen o bláznivý nápady, ale o vize. Pochopitelně vizionáři jsou lidé nepochopení a na druhou stranu oni zase nechápou jiný, třeba technický problémy s tím spojený.

Je pravda, že tahle znalost brzdí!

FČ: Prostě to vyřešte! A důvod, proč do věcí jít? Třeba protože je nikdo předtím neudělal, anebo protože jsou krásný!

Na desce musí být nějaká linka, nějaká dramaturgie. Točíte toho víc a pak vybíráte?

FČ: Záleží, v jakém stádiu se nacházíte. Pokud máte tolik materiálu, že vám tvoří příběh, tak se dá deska udělat tematicky do příběhu. Tohle nás zatím ale zas až tak neláká, protože jsme byli součástí něčeho podobného v jiných projektech. Zatím nemáme tu touhu.

Jak tedy připravujete desku?

KH: Vždycky, když stavíme nějaký projekt, tak ho samozřejmě vymýšlíme jako celek. Když to řeknu hloupě, tak tam máme tolik balad, tolik ščeglivejch písní, prostě se to takhle postaví. A do studia jdeme až v momentě, kdy máme tohle všechno vymyšleno. Rozmyslíme třeba dvacet písniček, natočíme jich dvacet a z toho vyjde jenom čtrnáct. Ale u týhle desky jsme neměli připraveného nic. Teď máme natočeno asi šestnáct písniček, na desku jich půjde tak deset. Ale projekt, ten teprve tvoříme.

FČ: To je na tom ta nádhera, ta alchymie. Nikdy nevíte, co vám z toho vyleze.

Co když něco chybí?

KH: Tak to dotočíme.
FČ: I to se nám stalo. Člověk má najednou pocit, že tam chybí určitej typ písničky a nemáme ji. Tak jdeme a natočíme ji.

Takže teď jste ve fázi, že máte materiál?

KH: Máme natočeno a teď budeme řešit: jo, tahle jo, tyhle by mohly stát vedle sebe, tahle ne, tu necháme na jindy.

FČ: Deska se vám navíc neustále mění pod rukama. Máte písničku určitý nálady. Pak ji zasadíte do celku a zjistíte, že stejná nálada už je tam třikrát. A najednou musíte s tou písničkou udělat totální převrat, pokud tedy chcete, aby se zasadila do celku.

KH: Přesně.

Proč počítáte před koncertem do jedenácti?

KH: To je tajemství.
FČ: Klapzubova jedenáctka. Podle toho, kolik nás je!

Co jsem viděla, tak vás tedy nebylo jedenáct!

FČ: Muselo nás bejt jedenáct.
KH: Stoprocentně.
FČ: My dva vždycky určíme, kdo s náma jde. Třeba najednou chytnu manažera a ten taky jde a kolik nás tam je, těch hlav, tak se spočítáme.

Viděla jsem dva dokumenty a vždycky jste počítali do jedenácti!

FČ: Tak nás tam muselo bejt jedenáct. Nikdy nebudeme počítat do jedenácti, když jsme tam třeba tři. Těch ostatních osm asi nebylo vidět!

Jasně.

FČ: Ale tutově jsou počty vždycky správně. Je to jednoduchý, v tu chvíli potřebujete přepočítat všechny ovečky, jestli tam jsou. A tohle je dobrej způsob.
KH: Abychom neodjeli bez nich. Po koncertě.

Takže po koncertě se počítáte taky?!

KH: To už se nepočítáme!
FČ: Pro některé hudebníky, kteří jsou třeba dlouho na šňůře, znamená ten houf taky, že ví, kde jsou.

Že jsou správně.

FČ: A ještě se tam taky dávají strategický pokyny.

To mě zajímá! Něco jako: hrajte čistě?

FČ: Jako: vem to zprava…

Myslíte na pódium?

KH: Hele, my víme z Roku ďábla, že každej vykrýváme určitou část pódia.

To jsem se chtěla zeptat, jak vykrýváte?

FČ: Nádherně.
KH: My vykrýváme pořád stejně a ostatní to musej doplnit.

Vy máte sektor vpravo? (ukazuje na KH)

FČ: Ne, ne, ne, my vykrýváme, jak chceme, a ostatní se musej přizpůsobit a doplnit nás.
KH: Takže koncert, to je taková hra na honěnou. (smějí se)
FČ: My jsme takový šídla, který si tam mohou dovolit, co chtěj. Poněvadž se nám třeba taky stane, že se nám změní nálada. Třeba dostanu nějakou tesknou, z ničeho nic, tak zahraju tesknou. A když ji začnu hrát, tak ostatní musej hrát taky, ne?

No nemusej!

FČ: Nemusej, to je pravda, to mě nikdy nenapadlo.
KH: Tak už pak nemusej chodit! (hurónský smích)

Tak proto jste obměnili kapelu!!!

KH: Ne, ne, ne, to není tím!
FČ: Tak, co by tam dělali (smích), když by nehráli?! Ale pozor, součástí našeho přerodu národa v písních je to, že hudebník musí hlavně dobře vypadat.

Ano, vizuální dramaturgie je důležitá.

FČ: Jistě. Dříve panovaly názory typu jako: hudebník musí budit lítost…

To jsem nikdy neslyšela!

FČ: Ne? U pouličního umělce to je základ! Jak jinak chcete upoutat na ulici?

No vy jste v jednom dokumentu říkal, že energií. Nebo vy jste to říkal? (podívá se na KH)

FČ: No jo, ale to je jenom jeden z atributů!
KH: To se nevylučuje!

A jak jste to tedy dělali? Disponujete nějakými triky?

FČ: No jasně. Kolem přeci chodí spousta normálně zaneprázdněnejch maminek, který vždycky zjihnou.

Hmmm

FČ: Vlečou svoje děti a ty jsou ta pravda. Buďto se jim muzika líbí a zůstanou, nebo – poněvadž neumějí lhát – se otočej a jdou pryč. A když se to líbí dětem, tak víte, že máte vyhráno a že tam něco je, co je zastavilo. Škola z ulice nebo z hospody je fakt velká a když se pak přesune na větší pódia, plus máte za sebou opravdu dobrý technický a muzikantský zázemí, tak je to trošku nirvána.

Mám tady otázku, jestli raději hrajete venku nebo v klubech?

FČ: Já hraju nejradši v saku. (delší ticho)

To je nějaký klub?

FČ: No! (smích) Saky paky!
KH: Všechno má něco do sebe!
FČ: Všechno má své kouzlo!
KH: Řeknu to takhle, v létě je super hrát venku, v zimě je to na prd, že jo. To je lepší v klubu.
FČ: Záleží taky, co si vymyslíte. Náš management přišel s nápadem, že uděláme tour, u kterého si my sami najdeme místa, kam chceme jet, a ty nám oni připraví. Absolvovali jsme vám tak nádherný akustický tour v úplně skvělých prostředích, máme z toho fotky a dokument a jsme z toho úplně nadšený. Ta radost z přípravy desky se přenesla i tam.

Co je důležité, aby se vám dobře hrálo?

KH: Já bych řekl, že nejdůležitější je, že jsme na pódiu rádi, že nás naše písničky baví. Když se k tomu přidá ještě prostředí a tyhle všechny věci okolo, který jenom pomůžou, aby byl koncert lepší, je to paráda. A samozřejmě koncert je, alespoň pro mě, o předání energie. Něco z nás leze a něco se nám vrací. A když z nás nic neleze, tak se nemůže ani nic vrátit.

FČ: My máme s Karlem obrovský štěstí, že jsme prostě muzikanti. Se vším, co k tomu patří. Už jsme v takový pohodě, že víme, proč hudbu děláme a snažíme se ji moc nepokazit. Když se objevíte ve zpěvnících a vaše písničky si zpívá kupa lidí, přitom ani neví, že jsme je napsali my dva s Karlem, tak je to dobrej pocit, že tomu moc neubližujeme.

Stalo se vám někdy, že jste někam přijeli a řekli jste si: Tady nemůžeme hrát? Nejde to?

KH: To si nevzpomínám.
FČ: Já taky ne.
KH: Jestli se to někdy stalo, tak jsme na to velmi rychle zapomněli.
FČ: Já si třeba nic nepamatuju, tak mě tyhle věci netíží. A vlastně kamkoliv přijedu, tam mám novej zážitek. Sice jsem tam prý byl už pětkrát, ale pro mě je to znovu nádhera. Mám výhodu, že Karel si zase všechno pamatuje, takže když chci, tak to vlastně vím i já, a když nechci, tak mám novej zážitek.

(Františkovi Černému zazvoní telefon)
FČ: Pardon.

Co jste rád hrál z klasiky? (otáčím se na KH)

KH: Miluju Bacha. Tam je všechno. Teda pro mě.

Vy jste ho dokonce v jedné písničce i použili?

KH: No! Miluju taky Beethovena, klasicismus, romantismus i modernu, ale přicházím tomu na chuť až třeba po čase.

A využíváte tuhle znalost?

KH: Možná podvědomě, ale ne vědomě. Když něco dělám, tak už občas nevědomky vykrádám sám sebe, natož vykrádat ještě někoho jinýho! Takže se tomu vlastně i trochu bráním a přemejšlím, jestli už jsem tuhle hudbu náhodou někde neslyšel. Ale sem tam se tomu člověk neubrání, když jste o tom začala.

Odkud se znáte s Václavem Hudečkem?

Poznali jsme se osobně v roce 1998 nebo 1999, hráli jsme někde na severu Moravy a on přišel na koncert. Tehdy jsme se domluvili, že spolu občas něco uděláme, což se povedlo, on nás zve na své koncerty my zase jeho na naše. Máme také společného sponzora, pojišťovnu Kooperativa, to není žádné tajemství, i díky tomu se nám podařilo propojit v různých věcech.

Jak jste se potkali s Jarkem Nohavicou?

Našel si nás on. Tenkrát nás oslovil a když jsme s ním jeli první turné, tak přišel Petr Zelenka a řekl, že o tom natočí film. Já jsem se zeptal: „A bude scénář?“ A Petr ho za tři měsíce donesl.

Rok ďábla je super film, akorát v polovině jsem začala vážně přemýšlet, co je fikce a co realita.

Na filmu je hezký, že to, co jsme mysleli, že je fikce, se nakonec stalo realitou. A Zelenka to vlastně předpověděl.

Chystáte s ním nějaký nový projekt?

KH: Sem tam něco, teď do posledního filmu Modelář použil kus naší písničky, já sem s Petrem dělal divadla, třeba Teremina v Dejvickém divadle, a různě ještě hudbu do jeho dalších filmů.

(František Černý dotelefonoval)

Proč jste si dali název Českomoravská nezávislá hudební společnost?

FČ: Aby na nás nikdo nechodil. (smích) Protože jsme měli zaplaceno za hru a když tam nikdo nebyl, tak se nehrálo. (ticho) Ne, tenkrát to byla jenom taková legrace. Jak se chcete jmenovat? Franta a Karel? My jsme první a vy ostatní co? V roce 1988 to byl takovej docela moderní, cool název. Vznikaly hasičský první sbory národního charakteru, tak jsme taky chtěli být v něčem první. A nezávislí.

Na čem?

FČ: To je právě to. Aby se holky ptaly!

A co jste jim odpovídali?

FČ: To moc nemůžeme říct.

Já si pod slovem „nezávislý“ představuju nějaký underground, protest.

KH: V roce 1988 se protestovalo tak nějak všeobecně.

FČ: V tu dobu ještě všechno ovlivňovala jedna osoba, která mezi námi už není, a to zakládající člen Jirka Čenda Břenek, kterej to vlastně všechno spískal, všechny nás do toho zatáhl a pak si klidně umřel. Dodnes fungujeme na jeho principech, který se nám líbí. Poněvadž jsme muzikanti, tak si věci děláme tak, jak chceme. Jirka byl divadelní režisér, kterej studoval s bratry Formany, Evičkou Holubovou, a s takovouhle – teď myslím v dobrém slova smyslu – verbeží…

KH: Franta myslel „partou“.

FČ: To byla nádhera. My jsme s nimi dělali třeba Střelecký ostrov, kde jsme měsíc žili a dělali divadlo a hráli všechno možný. Mělo to spíš takovej pouliční charakter, kterej nás náramně bavil a připadali jsme si jako národní obrozenci. Do toho se dost pilo…

KH: … a meditovalo…

FČ: … a jen jsme se zklidnili, tak Čenda nějak zemřel a my jsme se s Karlem dohodli, že ten jeho odkaz je tak krásnej, že to prostě budeme dělat dál. Ale lidi nás vlastně zaznamenali až v téhle podobě. Jeli jsme jako předkapela Lucie, a od tý doby…

… ve kterém roce to bylo?

KH: 1999.
FČ: Osvědčil se nám náš tandem, kterej opravdu funguje, už jsme taky trošku zkušenější.
KH: A čím dál tím víc na sobě závislí!
FČ: Už nejsme nezávislí a děláme si z toho legraci. Začal to Zelenka, ale tak coby ne? On hraje na housle…

… Zelenka?

FČ: Ne, Karel, a já mu závidím. Taky chci hrát na housle. Tak taky hraju na housle. Já hraju na kytaru a on závidí mně, tak taky hraje na kytaru. Jako když jsem záviděl Nohavicovi fousy, tak jsem si je taky nechal narůst.

Co bude dál? Kam až tohle povede?

FČ: Tak se tak vzájemně propojujeme a všechno tohle je slyšet v našich písničkách. Jediný, co nějak jako ve filmu nenastává, že se jeden druhému začínáme podobat.

S panem Holasem jsme se před vaším příchodem bavili o jeho hudebních inspiracích v 70. a 80. letech.

KH: Mluvil jsem o jazz-rocku, Allanu Stivellovi, ale Franta měl zase úplně jinej vývoj.
FČ: Já měl úplně stejnej!
KH: Tys měl do toho ještě ty folky.
FČ: Vlastně jo! Měl jsem ještě takový folkový období, ale ty jsi v něm byl taky.
KH: To je fakt.
FČ: Karel hrál tenkrát s nějakou cikánskou kapelou, na Portě, znali jsem se a říkali jsme si, že spolu jednou uděláme bluesovou kapelu. Karel si koupil nějakýho Gibsona, což byla kytara, a já jsem mu ji strašně záviděl. Byla nádherná.

Takže vy tedy opravdu hrajete taky na kytaru? (otáčí se na KH)

FČ: Jasně.
KH: Pár písniček umím.

Ale vy jste se znali? Vždyť jste oba ze Svitav?

FČ: Jasně, poznal jsem Karla právě jak hrál s tou cikánskou group a měl obrovský poncho, klobouk a skákal metr a půl vysoko.

To jste hráli mexickou hudbu?

KH: Ne, ne, ne! Mexickou ne, hráli jsme normálně rock and roll.
FČ: Bylo to úžasný a já jsem si řekl: „Jo, s ním chci hrát.“

Láska na první pohled. Kdo přišel s názvem Čechomor?

KH: My jsme byli ta „první“ Českomoravská nezávislá hudební společnost a nikdo z našich fanoušků nám nikdy neřekl jinak, než že jdou na Čechomor.

FČ: Nějak neoficiálně jsme to říkali i my, až nás oficiálně někde uvedl Nohavka. Nohavica.

KH: Ten nás neuvedl, ten nám to jednou bokem řekl, ale my jsme přeci tenkrát v roce 1999 dělali desku a řekli jsme si, že název zkrátíme, desku jsme nazvali Čechomor a tím jsme se stali Čechomorem.

Máte nějaká místa v republice, kam se rádi vracíte?

KH: Je pár takových míst.
FČ: Souvisí to s tím zkracováním názvu. Jak jsme zkrátili název, začalo nás to zkracování bavit. Zkrátily jsme si vlasy, sukně, myšlenky, písně nebyly tak složitý, začaly být přímočařejší. A v tom zkracování všeho vám dojde, že jste se přiblížil vlastně té nejlepší formě.

Počkejte, ale jak to souvisí s těmi nejoblíbenějšími místy v republice?!

KH: Tak, že prostě tou nejkratší cestou jedeme do toho nejoblíbenějšího místa. (smích)
FČ: To je parťák! Hele, dík! To je přesně, že my se teď můžeme postavit před jakoukoliv kameru a už nás moc nedostanou.
KH: A to je třeba hotel Ogar, pak jsme měli oblíbené místo na severu, ranč Malevil, kde jsme už teda dlouho nebyli, ale přemýšlel jsem, že bychom tam měli zajet. Tak to je z těch oblíbených. Pak samozřejmě chodíme rádi do lesa na houby.
FČ: Někdo z nás chodí normálně v šest, v sedm ráno se psem na houby.

Jako že ten pes ty houby hledá? Proto jste začali podporovat tlapky!

(smějeme se)

FČ: No jasně! Člověče, my vlastně pod rouškou pomoci chorým vychováváme mykologický psy! Vlastně když se zaměříme na muchomůrky zelený, tak jsme ekologičtí! (smích)
KH: Muchomůrky bílý!
FČ: No ne, že bychom je jako likvidovali! Likvidátoři.
KH: Jo takhle, aby se někdo neotrávil.

To mě zajímá, co sbíráte. Jste takoví ti klasičtí houbaři?

KH: Sbíráme všecko.
FČ: Pozor, pozor, pozor, můj táta, vždycky když u nás chodili lidi do lesa, tak když šli zpátky s těma nůšema, tak přišli k nám, tam se houby vyklopily na stůl, táta toho tři čtvrtiny vyházel a tu jednu čtvrtinu jim dal zpátky.

To nelepší si nechal!

FČ: Ne, fakt táta byl velkej houbař, vyhlášenej.

Co říkal na to, že ministrem kultury a osvěty byl pan Nejedlý?

FČ: Tak to si napíšu, to je hezký.

Jehož jméno, jak říkal Ladislav Smoljak, se našlo v mykologickém atlase.

FČ: Aha! Já jsem si říkal, co mi to hází!

S jakými hudebníky chystáte v nejbližším období spojit své síly? 

FČ: Já bych to viděl na Stinga.
KH: Ten je dobrej.
FČ: Ten je dobrej.
KH: Není už starej?
FČ: Mňága otravuje, že by s námi ráda něco udělala. Ne, to si děláme legraci, to jsou věci, které musí přijít samy. Nedá se říct, co připravujeme. Úplně všechno!

A to je další otázka, zda jste skauti, co sledují hudební trendy a vyhledávají talenty, nebo jestli k vám věci zkrátka přichází?

KH: Cíleně určitě nejmodernější trendy nesledujeme. Já mám doma sice teenagery, kteří poslouchaj současnou hudbu, tak sem tam něco zaslechnu, ale nevyhledávám. A ty věci, který člověka napadnou nebo by je chtěl udělat, chodí okolo samy. Možná i tak nějak podvědomě.

FČ: To, o čem mluví Karel, jsou trošku neuchopitelný věci. Když to přeženu, tak já si třeba myslím, že správně zamrznout například v sedmdesátkách, je velmi dobrá věc. Na druhou stranu, když člověk vnímá moderní vlivy, který se na nás sypou, a dokáže to scedit tak, aby mu to udělalo nějaký obrázek, tak vlastně ví, kudy kam. Je naprosto jasně hudebně čitelný. Já mám jenom radost, že můj parťák taky lehce zamrzl v sedmdesátkách, protože já taky a nemůžu za to.

Proč?

FČ: Protože v tý době vznikala nejlepší hudba.
KH: Byli jsme mladí a tehdy jsme to asi všechno vstřebávali.
FČ: Od třicátých let se všechno nakumulovalo do sedmdesátek. Tam to vybouchlo. Řekl bych, že to byl asi největší výtrysk, a proto se nám to tak líbí.

V kapelách jako Led Zeppelin?

FČ: To je jedna z ikon. Myslím, že kdybych jmenoval deset kapel, tak bych je neminul.

Tak jmenujte.

Gerudo Town, Led Zeppelin, Pink Floyd, klasický ikony. A pak už to byly specializace. Oba dva máme rádi Allana Stivella, se kterým Karel dokonce hrál na stotisícovým stadionu, protože Karel má tu vlastnost, kterou já obdivuju a kterou nemám, že přijde na letiště jako mladej kluk támhle někde ve Francii, vyleze a řekne: „Kdo je tady nejlepší? Allan Stivell? Tak s tím chci hrát!“
KH: S tím budu hrát!
FČ: No to je masakr. Já tuhle drzost miluju.

Jaké je hrát pro sto tisíc lidí?

KH: Zajímavý. Člověk vnímá, že kolem něho je nějaký šílený dav, protože pódium je velikánský, všechno je veliký.

FČ: Je to úplně jinej druh vzrušení. V tu chvíli jsme vlastně herci. Navíc všechno jde zpožděně, takže se člověk musí hodně ucpat, aby nevnímal to, že někdo tleská úplně mimo. Protože publikum slyší všechno o půl vteřiny později. Jakmile začnete hrát s nimi, tak se rozhodíte. Je to psychická záležitost. Jinak fungujete, když hrajete v divadle pro dvě stě lidí a řeknete: „Hele vypadlo mi to,“ a lidi se začnou chechtat. To se tady nemůže stát. Takže jste víc v pozoru, míň si koncert užíváte, užijete si ho vlastně až v momentě, kdy se všechno povede. Je to jiný druh vzrušení, jiný druh satisfakce. My, kteří ale máme jak školu divadla, hospody, ulice, tak velkých pódií, si vážíme každé z těch příležitostí, malých i velkých, a navíc se je snažíme propojovat.

Jak se udržet v normálu v momentě, kdy se z vás stanou superstar?

FČ: Musíte mít trošku štěstí.

V čem?

FČ: Musíte mít dobrýho parťáka.

Jako že se navzájem „rovnáte“?

FČ: Sám to moc nesrovnáte. Musíte mít někoho, kdo vám prostě řekne, kdo vás podrží.
KH: A hlavně rodinný zázemí a tak dále.
FČ: Rodinu.

Jako že manželka řekne: „Hele můžeš být star jaká chceš, ale vynes odpadkový koš?“

KH: O to nejde, o odpadkovej koš. Jde o to, že ulítnete strašně rychle. My jsme už byli naštěstí v trochu pokročilejším věku, když jsme se – mně je to hrozně blbý říkat – stali slavnejma. Takže už jsme taky byli nohama víc na zemi. Ale stejně jsme místama ulítávali.

Co se člověku děje v hlavě?

KH: To už si nepamatuju!

FČ: Já si pamatuju, v roce 2001 to bylo, kdy se stala taková věc, že jsme najednou byli kapela roku, album roku a písnička roku, a už jsme chodili víc po televizích, než jsme hráli. Takovejhle z toho byl pocit a trochu daň za to, že si můžete zahrát před více lidma, nebo udělat nějaký projekt, že jste se dostali do jinýho levelu, kde můžete jinak uvažovat. Ale pokud jste v pohodě, pokud se do téhle situace dostanete kolem čtyřicítky, padesátky, tak vás to moc nesemele.

KH: Jenom trochu.

FČ: Máte-li dobrýho parťáka, dobrý zázemí. Pohoda v háku i v obýváku. Ale jakmile je vám dvacet, jste někoho synovec, máte všechno na talíři a myslíte si, že to tak má být, tak tam se může stát chyba. U nás už se asi nestane. Je to nesrovnatelný. Někdo má vstupní hodnoty jiný, my jsme si vše opravdu poctivě odehráli a jsme na to hrdí a pyšní, že nás to teď vlastně baví a těší ještě víc, než předtím.

KH: Je to tak, že člověk se může stát veřejným majetkem, když to řeknu takhle. A záleží jen na něm, jestli začne spolupracovat s těma Bleskama, nebo nezačne. A nám se vlastně vždycky vyplatilo je tam někam dál nepustit. Protože i když nejsme kapela, kterou denně hrajou v rádiu, byť si myslíme, že ty písničky by si to zasloužily, ale to je věc jiná, tak stejně na koncertě si s náma lidi zpívaj. Tak je to vlastně úplně jedno a je to takhle fajn.

V čem vám naopak popularita pomohla?

KH: Když vás zastaví policie, tak dáte cédéčko a jedete dál… (smích)
FČ: To je tak jediný.

Nepřineslo vám to svobodu dělat si hudebně více, co chcete?

KH: Ale jo, takhle jo, ale víte co, první deska se vám dělá krásně, druhá ještě líp, třetí super a čtvrtou už se ptáte: „Neudělali jsme to už?“ Můžete dělat cokoliv, vymyslet si cokoliv, ale jestliže chcete, aby to bylo pořád originální, nebo alespoň mít ten dojem, tak nad tím musíte daleko více přemýšlet a být k sobě více sebekritickej.
FČ: A chtít se posunout.
KH: Čím jsme starší a vůči sobě otevřenější, tak se nad tím, co řekne ten druhý, více zamýšlíme. Než třeba před deseti lety. Před deseti lety bych Frantovi řekl: „Hele, sice jsme to už někde udělali, ale podívej, jak je to hezká píseň.“ Dneska řeknu: „Ježíši, ne!“

Zodpovědnost?

FČ: Řekl bych, že jsme ve větším nadhledu. Už to nejde samo, ale musí se to na něčem postavit.

V jakém smyslu v nadhledu?

FČ: Něco jako úsměv Françoise Villona. Cokoliv napsal, je za tím ten jeho úsměv. Ne výsměch, ale úsměv.

Díváte se tedy na věci jinak?

KH: Určitě. Kdybychom vlastně dneska přišli na to, že už – když to tak řeknu – nemáme co říct, že se opakujeme, tak se na to raději vykašleme, protože nám nedává smysl proč určitou věc dělat.

Komponujete vlastně i na české lidové texty?
KH: Samozřejmě, máme i spoustu českých písniček. Stojí hruška je česká, Kdyby mě tak bylo je česká. Víte co, já jsem v těch zpěvnících vypozoroval, že v jednom kraji se určitá píseň zpívala takhle, ale pak putovala přes Česko, Polsko, Slovensko, tady se zpívala tak a tady jinak, přitom text je vlastně stejný, jen melodie je jiná, nebo naopak stejná melodie, ale jiná slova. Jak se předávaly ústně a někdo je zaznamenával, tak spousta písní, který jsou ryze moravský, krajový, jsou písně, který jsou dvě stě let, tři sta let starý, nebo dva tisíce let starý. A vy víte, že se objevily i tady a támhle, to z toho je cejtit.

FČ: Říkáš to úplně krásně. Já bych to jen doplnil, že tady v Čechách jsme pupek světa. Úplně totálně se tady prokřížily všechny vlivy, který nás dva baví a jsou navíc na dosah. Tak jak písničky putovaly, tak s nima prostě putujeme i my. Střed Evropy má svoje kouzlo, alespoň tedy pro mě, třeba čtyři roční období, neustálé změny, ne jako v Austrálii (smích), ne že bychom tam nechtěli jet, ale tak na týden. Všechny vlivy, který se u nás střetávaj ze severu, z jihu, ze západu, z východu, jak se to krásně mele a vy máte možnost zkoumat každý ten hrot, kde se to prolíná. Nejkrásnější moravský písničky, alespoň pro mě jsou na pomezí Slovenska a Moravy, protože mají v sobě energii, která je nám bližší, nebo na severu v goralské oblasti, taková energická záležitost, která nás baví. I podlužácké písničky jsou krásný. Člověk tam zasadí koště a ono mu z toho něco vyroste, tak má bohatě vyšívaný kroj, protože nemusí nic jiného dělat.

KH: Kdežto na Horňácku musej pěkně dřít.

FČ: Musej trošku makat a hulákat na sebe z kopce na kopec, aby se slyšeli.

A tohle zohledňujete?

KH: To je zohledněno samo od sebe.

FČ: To je ta energie. V těch krásných podlužáckých písních. Nechci nějak hanět cimbálovky, ale jsou nám spíš bližší hudecké kapely. Je to větší bigbeat.

KH: A ještě jenom bych doplnil jednu věc, jak Fanda říkal. Jak se tady u nás různě střetávaly ty války, ať to bylo z jihu, ze severu, ze západu, jak přišli Turci, Mongolové, tak jak se v těch našich písničkách objevují i náznaky těchhle jiných etnik, tak vlastně nemusíme ani jezdit někam daleko. Když jedete po tomhle kraji, ať jste v Česku nebo na Moravě, tak vidíte věže kostelů, který jsou pokaždé jiný! Někde jsou kulatý, někde ostrý, někde to je šestihran, někde čtyřhran, všechno ovlivněný dobou, ve které vznikaly, a lidmi, kteří tady zůstali. Máte tady třeba spoustu francouzských jmen, například Machain, neboli Machajn. Odkud se vzalo?

FČ: Říkáš to krásně, já bych zase jen doplnil, že náš kolega, který umí s těmito věcmi zacházet tak, že se nám to líbí, je Peter Gabriel.

KH: A tohle se v naší hudbě někdy ukazuje samo o sobě, najednou v ní slyšíte kus Balkánu nebo Irsko. Není to jen přímo o nás, o autorech, o člověku, ale někdy si hudba přináší různý prvky sama zvenčí.

Petr Eben mi kdysi říkal, že má doma hodně krásné a kvalitní poezie, ale řada textů v sobě hudbu zkrátka nemá. Máte podobnou zkušenost?

FČ: Tak dvě třetiny zpěvníků se vám překrývají. A vy musíte najít jen tu osminu, desetinu, která se dá nějak uchopit. Jinak by to bylo všechno stejné.

Mám tady další dotaz, zda přichází folklór a tradice zase do módy a co na to mladá generace?

KH: My jsme generačně nezatížení a i když to může znít trošku divně, můžeme být bráni jako nějaká „rodinná“ kapela, na který se shodnou všechny generace. Vychází to samozřejmě z toho, co děláme, choděj na nás děti od pěti let, od kolébky, až po sedmdesát. A zpívaj si s náma písničky úplně stejně. Ti mladší dováděj pod pódiem, starší jsou usazenější, ale doufám, že odpovídám správně, na co jste se ptala. Publikum se za těch třicet let, co hrajeme, sice samozřejmě změnilo, ale gro zůstává.

FČ: Já jsem poslední dobou strašně překvapený, jak se posluchačská generace hodně věkově posunula dolů. To je hrozně pozitivní a důkaz, že to s tou mladou generací není zase tak špatný, že vlastně do toho jdou, protože v naší hudbě poznali ten bigbeat, ty sedmdesátky, který musej brát každýho, kdo má v sobě trošku energie. A je vidět, že ty děti to bere.

Jak vnímáte budoucnost umění obecně směrem k mladší generaci?

KH: Tohle nedovedu odhadnout, ale jak jsou dnes možnosti internetu, tak je pro mě těžší najít originalitu mezi brakem. Pohybuje se tam strašně moc lidí, kteří kopírují, dělají umění „jako“, ale chybí tomu originalita. A je to tím, kolik toho dneska každý chrlí. Dřív se to takhle nedělalo, ale dnes je úplně jiná doba.

Nechcete využít svého vlivu a udělat nějaký „osvětový“ seriál o sedmdesátkách?

FČ: To zase ne, nemluvím o tom jako o něčem zásadním. Spíš narážím na způsob vyjadřování. Můžete se vyjádřit i jako osmdesátky, které jsou z mého pohledu trošku lehce stupido. Musel bych mít důvod, proč bych takový pořad dělal.

Abyste mladé vychovával.

FČ: Mám lepší způsob, jak je vychovávat.

Jaký?

Zkusit jim nabídnout, když už na nás začali chodit, nejenom lidovou poezii, ale i současnou, minulou, nebo jakoukoliv jinou kvalitní poezii, aby si tahle generace řekla: „Co to je?“

Chcete jít tedy cestou vlastní tvorby textů?

FČ: Ne! Taková poezie už přeci existuje.
KH: Námi hudebně zpracovaná.
FČ: Když si tahle generace vezme tenhle příběh za svůj, tenhle způsob mluvy, tak je naděje, že by mezi sebou mohla začít mluvit lepším jazykem, což je rovnítko, že by se k sobě lidi mohli začít líp chovat. A to za to stojí, ne?

Když narážíte na poezii, nezačíná chybět i v hudbě?

KH: To máte pravdu, tak to dneska je.
FČ: Podívejte se, my nemůžeme zas až tak moc ovlivnit, aby nerozmrzly ledovce, ale máme možnost ještě pár let rozdávat lidem radost a zkusit zachovat písničky, který by se normálně ztratili. A zároveň se strašně bavit. A to je bohužel pro mě to nejdůležitější.

Bohužel?

KH: Bohudík!
FČ: Aby si někdo nemyslel, že to dělám kvůli nějakým…, nevím, co to může být za důvody. Pro mě je nejdůležitější, aby mě všechno, co dělám, bavilo.
KH: Vždyť jo.
FČ: Kdyby mě bavilo vyměňovat žárovky, tak budu elektrikář!
KH: To je pravda.
FČ: Tím jsem taky za trest jednou byl. Byl jsem strašně špatnej dělník, pořád jsem chodil pozdě do práce, tak mě dávali do všech možnejch provozů, kde chyběli lidi, takže jsem si všechno osvojil až tak, že jsem se stal nepostradatelným.

To se ale může hodit!

FČ: A jakmile jsem se stal nepostradatelným, tak jsem odešel.
KH: Aby to pocítili. Já měl kamaráda elektrikáře, kterej dělal na elektrických mašinách, lokomotivách, a když byl v učení, tak mu dali za úkol něco zkontrolovat nebo zapojit nějaký dráty a on je zapojil nějak obráceně a strojvůdce, kterej přišel do lokomotivy, chtěl jet dopředu, ale jak měl ty dráty opačně, tak jel dozadu a vyvrátil vrata! (smích)

Od elektrikářů zpět k hudbě, posunuli jste se v aranžích Adama Sztaby nějak ve zvuku?

KH: Adam nám udělal pár orchestrálních úprav, některý budeme hrát taky ve Valticích, ale gro úprav v Proměnách vytvořil Jaz Coleman. Když jsme ale hráli Proměny v roce 2018, tak jsme si pozvali Adama, který přidělal asi čtyři nebo pět aranží. Nám se na něm líbí, že oproti Jazovi je víc slovanskej. Je Polák a má to v sobě. Obojí se navíc v programu pěkně doplňuje.

Je možná trochu rockovější nádech jeho aranží důvod, proč jste sáhli po Martině Pártlové?

KH: Teď se bavíme o Proměnách nebo o Nadechnutí? Protože Nadechnutí nedělal Adam Sztaba.

Ale dvě věci od něj na albu jsou, ne?

KH: Je spoluautorem k jedné písničce, kterou jsme použili. Ale aranže dělal Honza Valta. My jsme si vytvořili základ pro Čechomor a on dodělával úpravy pro dechy.

Mamko, nedávej mě je ale úprava Adama Sztaby?

KH: Ne, to je původně také aranž Honzy Valty, kterou Adam předělal pro orchestr. Ale Nadechnutí berme jako projekt, který jsme chtěli udělat s dechovkou, nebo lépe s brassbandem. Stejné rozhodnutí, jako když jsme se v roce 2001 natočili Proměny. Pořád hrajeme v pěti hudebnících, někdy je nás šest, někdy sedm, někdy hrajeme sami dva. Takže v obou případech mluvíme o úplně speciálním projektu.

Mimochodem je krásné, že se deska jmenuje Nadechnutí, když je s brassbandem…

KH: Aniž bychom nad tím takhle přemýšleli. Projekt vznikl k třicátému výročí kapely, třicátý nadechnutí, nebo nadechnutí po třicítce. A k tomu ti dechaři, tak se to v tom názvu všechno tak nějak slilo.

 

LVHF_cechomor
© Michaela Hermína

 

Martina Pártlová – bude na nové desce?

KH: Ano, má tam myslím taky asi dvě písničky.

Mám tady dotaz, zda sestava, ve které teď momentálně hrajete, bude dlouhodobějšího charakteru nebo ne?

KH: Nemáme potřebu něco měnit.

Mimochodem sledujete projekty svých mladších kolegů?

KH: Jo, jo, sledujeme. Je fajn, že dělají i něco jinýho a že je to baví. Náš basista je v Behind the Door, bubeník hraje v AC/CZ.

Otázka na Kristova léta, jaké jsou vaše plány a sny? Necháte se všichni ukřižovat?

KH: To rozhodně ne! Určitě budeme usilovat o to, abychom přežili! A budeme se těšit z každého nového dne, který nás čeká.

Třicet tři let je ale opravdu hodně.

KH: Čtyřicet je víc.

Skutečně jste nechtěli kapelu nikdy rozpustit?

KH: Ne, opravdu jsem neměl nikdy potřebu ji rozpouštět.

To obdivuji. Jsem trochu typ, kterému vadí stereotyp.

KH: Stereotyp je samozřejmě svým způsobem ubíjející, ale určitě přijdete na to, že je skvělé, když někam přijedete a vypadá to tam stejně. Že to poznáváte a tak.

Třeba doma.

KH: Proto děláme různý projekty, aby se z toho stereotyp nestal, třeba s cimbálkou, dechovkou, orchestrem, a tak dále, nebo si pozveme nějakýho hudebníka, se kterým si zahrajeme.

Aby byly věci v pohybu.

KH: Přesně.

Je nějaká písnička, se kterou pracujete třicet let a upravili jste ji vícekrát?

KH: Ano, například Proměny jsme upravili už do mnoha verzí.

Kde hledat důvod několikaletých pauz mezi vydáním vašich, řekněme, přelomových alb?

KH: Důvod je ten, že se projekt vyvíjí. To, co jsme vydali v roce 2015, jsme natočili už v roce 2008, ale mělo to úplně jinou podobu. A to je právě, že se ráno vzbudíte a řeknete si: „Ne, ještě to necháme bejt, ještě se nám to nelíbí.“

FČ: Někomu, kdo má rád řád, co v šest chodí do práce a v osm kouká na zprávy nebo na film nebo seriál, se tohle těžko vysvětluje. Já se tomuhle způsobu života nesměju, fakt se mu nesměju, ne že by se mi líbil, ale i tyhle lidi chápu. V naší práci se to tak ale dělat nedá. Jak si mám naordinovat, že ve čtvrtek v osm hodin ráno složím písničku?

Možná by z toho bylo zajímavý album!

KH: To uděláme!
FČ: Nevím, jak by se vám psalo AŽ 19. září v 17.35, máš na to sedm minut, tak se ukaž. Na jednu stranu výzva, na druhou…
KH: Ale Fando, vezmi si, že si někdy taky stoupneme a hrajeme, co nás napadne.
FČ: Bystření smyslů. Teď nedávno jsme zrovna hráli a začali jsme nějakou tesknou, Velické zvony, a on šel mezi lidi a začal tam s nimi zpívat nějakou strakonickou, Za oltářem leží.
KH: Tak byli jsme ve Strakonicích!
FČ: Jak to říkal můj strejček myslivec: „Nejdřív kořist zmateme, a pak to do ní našijeme.“

Jak vás podle svých slov „předělal“ hudec Martin Hrbáč? Co jste absorbovali z jeho do vaší hudby?

KH: Hodně jsme jezdili na Horňácké slavnosti, z důvodů studijních, chtěli jsme slyšet písničky, jak je hraje starý mistr, a pak jsme chtěli ochutnat všechny nápoje, které se zde pijí – tak jsme se k tomu vlastně dostali. Dá se říct, že vždycky ve třetí, čtvrté hodině ranní jsme tomu přišli na kloub. A protože Hrbáč je folklórní legenda, hrál ještě se starými hudci, zažil to, chtěli jsme si s ním zahrát. Chodili jsme kolem sebe opravdu hrozně dlouho, až jednoho dne jsme se potkali a řekli jsme si, že to spolu zkusíme.

Co je podstatou jeho hry?

KH: Prostě hraje jako hudec. Je to mistr. To je nepopsatelný.
FC: Nedá se to zapsat do not.

KH: My už sice nemůžeme slyšet stejnou hudbu jako Janáček, který poslouchal hudce a vše si zapisoval, ale máme možnost poznat ji o pár generací jinak. Pořád je zajímavá a pořád je tam cejtit historická kontinuita. Já nevím, třeba ti kluci, co hrajou s Hrbáčem, Petr Pavlinec, se snaží dělat hudbu z jiných krajů, jako by si vůbec neuvědomovali, že jsou poslední, kdo tohle všechno může nasát! Ne, že by to nenasáli, ale je to dar, příležitost, protože až starý Hrbáč umře, tak je sice pravda, že tam stále jsou další, kteří to uměj ale… už je to prostě jinak. Zahrát si s ním bylo inspirativní! Do dneška, jak třeba v Bystré vodě zahrál něco, zašmudlal tam něco tak hudecky, vždycky když se k tomu vrátím, tak si říkám: „To je přesně jako poklice na hrnec.“ Spousta takových věcí napadá i nás. Nejsme takový: „Ježíš, tak jak to tam vymyslíme? C dur, G dur, D dur…“ Ne. Jdeme hrát, a přitom hraní třeba někdo z nás udělá chybu. A najednou ta chyba hodí jinou věc, nad kterou kdybychom přemýšleli, tak na to nikdy nepřijdem. Ta živelnost. Je super, že ji máme. Myslím, že to je velká deviza. Toho si na Frantovi třeba hrozně vážím, jak do toho jde a já si kolikrát říkám: „Sakra, kam to jede, kam to jede?!“ Takže Hrbáč je pro mě majster a jsem rád, že jsem ho mohl poznat, že jsem si s ním mohl zahrát, i když jsem to tak nemohl vstřebat, jako kdybych s ním půl roku někde bydlel.

FČ: Jeho velikost je právě v tom, že s námi dokázal hrát i s tím rizikem, že mu starší konzervy vynadají. Ale on cítil, že musí.

KH: Od něj to byla vlastně odvaha.

FČ: On, starej majstr, se sblíží s něčím novým. Ale já bych řekl, že nás měl rád jako lidi. Uvěřil nám, že máme ty písničky rádi, a to pro něj bylo důležitý.

Teď jsme se k tomu dostali, ale vnímáte zdejší akademickou rezistenci vůči žánrovým přesahům?

KH: Jo, hlavně ze začátku jsme to cejtili, ale nikdy jsem si z toho nic nedělal, protože za prvé jsem se na Horňácku nenarodil, narodil jsem se ve Svitavách jako Franta, vyrostl jsem v Moravský Třebový, nevím kolik, dvacet let jsem tam byl. Folklór opravdu jako folklór jsme tam neměli, zpívali se písničky od Bacha po Vlacha, není tam nic krajovýho, na čem bychom si… Polička, Vysočina, tam je to už lepší, ale náš kraj byl jako trochu zparchantělej, došlo v něm k migraci, bylo to pomezí Böhmen und Mähren a i když je tam spousta krásnejch věcí, krásných budov, místama nádherná architektura, u které si člověk říká: „Kde se to tady vzalo?“, tak tam není nic jako Pec nám spadla – to je naše. Takže my jsme krajově nezatížení. Proto jsme vlastně i hledali, proto se nám líbilo na Horňácku, Valašsku, v goralské oblasti.

FČ: Co říkáš souvisí taky s tím, že když jsme přemýšleli o Proměnách, tak jsme uvažovali i o panu Ebenovi. Nic jinýho vás v první chvíli ani moc nenapadne. Ale pak jsme zjistili, že tohle uvažování je špatně. Protože mi nehledáme někoho, kdo to sice krásně uchopí, ale dá tam svoje melodie, které my tam ale neslyšíme a ani je tam nechceme. A tohle právě pochopil Jaz Coleman. Nezatíženej do nich vlastně nic nepřidával.

FČ: Nechal je žít a jenom jim pomohl. A to je ten rozdíl.

Dát něco takového do ruky šéfovi punkové kapely mi přijde opravdu husarský kousek.

FČ: No není to hustý? Už jen z toho důvodu bylo potřeba to udělat.

Nenapadlo vás někdy přeložit vaše písničky do angličtiny?

KH: Proměny jsou nazpívané v angličtině, Jaz je nazpíval s Lenkou Dusilovou, ale pro mě se z toho stala najednou taková normální písnička. Proč se Janáček zpívá v češtině? Prostě je to tak. Není problém písničky přeložit, ale stane se z nich tuctovka.

Václav Hudeček řekl, že kdybyste nebyli Češi, tak jste světová kapela.

FČ: Kdybychom byli světová kapela, tak bychom ale zase nebyli Češi!

KH: My jsme to s Proměnami zkusili, dokonce nám vyšla deska v Japonsku. Česky, ale vydala ji japonská firma. Dokonce v japonských aerolinkách jste si mohli pustit Čechomor. Ale my jsme tou cestou vlastně ani moc nešli, protože vydavatelství zjistilo, že propagace by byla složitá. Takže ne že by tam nebyla snaha, ale nedopadlo to. A dál jsme se tomu nevěnovali.

FČ: Bylo by to strašně komplikovaný. Ty písničky jsou nazpívaný na určitý rytmus, mají určitou charakteristiku. Vlastně jak jsme byli zvyklí zpívat anglické písně v češtině, tak Angličanům to muselo znít stejně ohavně, jako nám tohle.

Musely by se asi úplně přetextovat.

FČ: To asi ani ne, Angličani zazpívají aaaaa, udělají z toho šest tónů, nelámou si s tím hlavu, ale není k tomu důvod, není proč.

Nemrzelo vás to někdy?

KH: Ne, protože všechno, co jsme dělali a co jsme do této chvíle udělali, je správně.
FČ: A takhle to chceme.


© Rafal Nowakovski