Lednicko-valtický areál je součástí prastarého sídelního území. Od roku 1391 započala správa tohoto území jedním vlastníkem a patrně už Jan VI. z Lichtenštejna vybudoval v Lednici tehdy módní renesanční rezidenci v podobě italské vily, neboť si toto místo zvolil za své sídlo. Protože okolí hradu Valtice neumožňovalo rozvinout velkorysejší zahradní program, vzniklo tak už v 16. století v Lednici krystalizační jádro, kolem kterého byla postupně komponována zahradní díla.
První velký rozmach lednických zahrad začíná za knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna, ale v podstatě současnou podobu získaly až v době vlády dvojice bratrů – knížat Aloise I. a Jana I. z Lichtenštejna.
Alois I. se stal knížetem v roce 1781 a z mapy z roku 1799 zjišťujeme, že se přes znalost tzv. moderní zahradní tvorby stále držel pokynů knížete Karla Eusebia a principů francouzské zahrady, kterou však vybavil stavebními dominantami v duchu zahrady anglo-čínské – snad tato forma lépe vyhovovala zednářské symbolice. Zatímco vegetační složka stále vycházela z principů francouzské zahrady, jako points de vue průhledů byly vystavěny dominanty inspirované stavbami v Kew Garden v Londýně (klenutý most přes Dyji, imitace ruiny vítězného oblouku, srub ve tvaru rázu dřeva, Gotický dům, lednické chalupy, barokní konírny a jízdárny, vodotrysky Labutího jezera, Minaret). Uprostřed obory Hvězda nechal vystavět Chrám Slunce. Zahradní program rozšířil i na levý břeh Zámecké Dyje.
Převážnou část lichtenštejnských pozemků nicméně tvořily lesy, které však na konci 18. století v rozvíjející se průmyslové revoluci nestačily rychle stoupající spotřebě dřeva. V té době již bylo známo, že severoamerické dřeviny rychle rostou a poskytují kvalitní dřevo a roku 1802 byla vypravena na náklady knížete do Severní Ameriky zvláštní expedice. Expedici vedl vrchní zahradník botanické zahrady vídeňské univerzity Joseph van der Schott (1770–1812). Během čtyřletého výzkumu se do Lednice přes Plymouth a Hamburk dostalo na 130 beden a sudů se semeny, popřípadě mladými rostlinami. Pro ně byly za Minaretem založeny školky, které již roku 1808 zahájily prodej nejen v monarchii, ale po celé Evropě.
Když v roce 1805 kníže Alois I. zemřel, pokračování díla se ujal jeho mladší bratr kníže Jan I. z Lichtenštejna a ve všech knížecích zahradách došlo k radikální proměně. Kníže Jan I. byl nadšeným budovatelem zámků a drobných staveb v krajině a jeho vrcholným dílem jsou úpravy Lednicko-valtického areálu a zejména lednického zámeckého parku s cílem ochránit jej před povodněmi, které až do poloviny 20. století pravidelně zaplavovaly nivu řeky Dyje.
Posloužit k tomu mělo vyhloubení ohromného okrasného jezera, získaný materiál měl být využit ke zvýšení horizontu okolní půdy nad záplavovou úroveň a k vytvoření tří ostrovů. V původním plánu měla být postavena řada nových staveb a u starších objektů mělo být upraveno pouze okolí, avšak v průběhu realizace došlo k řadě změn. Lednický park byl postupně „očištěn“ od stafážních staveb (Gotický dům, umělá ruina vítězného oblouku, Chrám Slunce) a zůstaly v něm jen ty nejcennější – Čínský pavilon (odstraněn až v roce 1892) a Minaret. Motivy staveb se však z území nevytratily a místo „stavbiček“ v parku byly postaveny monumentální a velmi přesvědčivé architektonické dominanty v celém krajinném areálu. Namísto Gotického domu umělá ruina gotického hradu (Janohrad, 1807–1810), namísto imitace ruiny vítězného oblouku vítězný oblouk Rendezvous (1810–1812) a Kolonáda na Rajstně (1811–1817) atd. Program anglo-čínské zahrady tak namísto 200 hektarů zámeckého parku ovlivnil více než 200 km2 území okolní krajiny. Dvoufázová aplikace principů anglo-čínské zahrady (1. fáze v měřítku zámecké zahrady, 2. fáze v měřítku rozsáhlé krajiny) byla jedním z důvodů, proč byl Lednicko-valtický areál zapsán v roce 1996 na Seznam světového dědictví UNESCO.
V roce 1836 kníže Jan I. z Lichtenštejna zemřel. Lednicko-valtický areál, zvaný Zahrada Evropy, byl v té době ještě slavnější než v 17. století a po vybudování železnice z Vídně do Brna se stal cílem mnoha výletů jak z Vídně, tak z Brna.
Závěr tzv. dlouhého století přinesl poslední vlnu tvorby zahrad. Kníže Jan II. z Lichtenštejna rozhodl o dalším rozšíření zámeckých zahrad. Vykoupil 40 domů a v letech 1873–1887 je nechal zbourat. Uvolněná plocha umožnila založení velkorysé pravidelné zahrady se sbírkovými boskety a broderií, na východ od této pravidelné zahrady byla vytvořena nová malířsko-krajinářská partie, v duchu lednické tradice bohatě osázená koniferami zejména za západní poloviny Severní Ameriky, dále na východ bylo vysázeno alpinum a za ním pokračovaly skleníky a pařeniště. Nová kuchyňská zahrada, ohrazená po celém obvodu zdí, byla situována vedle kanálu odvádějícího vodu z Růžového rybníka. Na březích rybníka pokračovaly výsadby tehdy módních odrůd dřevin nakupovaných v zahradnictvích, na výstavách a burzách. Výjimkou byly stříbrné smrky před skleníkem, které osobně přivezl vrchní zámecký zahradník a dvorní rada, Wilhelm Lauche, dr. h. c., údajně z Ameriky. Současně s budováním nové zahrady probíhalo „divočení“ starého parku, kterému se tehdy začalo říkat Wildpark nebo Naturpark. Byl odstraněn Čínský pavilon, přístaviště a řada mostů.
Před první světovou válkou tak v Lednici vznikla zahrada, která nepostrádala žádnou část povinnou pro zahradu viktoriánskou (sbírky rostlin a stromů, květinové záhony, kuchyňskou zahradu se skleníky a pařeništi, alpinum a divoký park). Specifický lednický charakter byl zahradě dán masivními výsadbami konifer a stálezelených rostlin.
Autor textu: Ing. Zdeněk Novák, generální ředitel Národního zemědělského muzea
Upoutávka na přednášku: 13.10.2025 | 17:00 | Národní zemědělské muzeum