Jak přemýšlíte o hudbě? Necháváte ji na sebe působit, nebo jdete dál a uvažujete nad tím, proč na vás působí právě tak?
A jak vnímáte člověkem vytvořený prostor? Jsou místa, která na vás působí? Zabývali jste se někdy přemýšlením o tom, proč tomu tak je? Povznášejí vás některá místa podobně jako hudba?
Pokud si tyto otázky kladete či vás alespoň zaujaly, zkuste se nad svými místy zamyslet a staňte se součástí přednášky, diskuze a workshopu, kde se architekti Přemysl Kokeš a Zuzana Ambrožová pokusí přiblížit své vnímání prostoru a jeho utváření.
Začněme ale u hudby. Vzhledem k zaměření tohoto ročníku LVHF na americkou hudbu a vzhledem k naší lásce k minimalistické hudbě, která se zrodila v Americe, si přibližme, co to minimalistické hnutí v hudbě vlastně je a proč je zajímavé se jím zabývat při přemýšlení o prostoru.
Minimalismus se zrodil v USA na konci padesátých a počátkem šedesátých let. Navazuje na dílo Jeana Sibelia a hlavními autory jsou John Milton Cage, Michael Nyman, Tom Johnson, Steve Reich a Philip Glass. Nejsme hudebními kritiky, ani teoretiky, a tak si definici minimalismu v hudbě půjčíme od Richarda E. Roddyho: „Minimalistická hudba je založena na opakování pomalu se měnících běžných akordů v ustálených rytmech, často překrývajících lyrickou melodii v dlouhých, klenutých frázích… Využívá opakující se melodické vzory, souhláskové harmonie, motorické rytmy a záměrné úsilí o sluchovou krásu.“
Přemýšlení o hudbě, návaznosti tónů, jejich opakování, nebo naopak oddělení sekcí přináší zajímavé momenty také do uvažování o prostoru, který spoluutváříme všichni společně, který užíváme více než hudbu a přestože v nás stejně jako hudba vyvolává emoce, víme o něm jen velice málo a necháváme jej často hostilní. Dokonce nemáme pro popis prostoru ani mnoho pojmenování, a tak si je již po staletí právě z hudby vypůjčujeme.
Pokud se minimalismus zabývá opakováním, OSTINATEM, pak pro prostorovou krásu je opakování naprosto klíčové. Nejde o primitivní opakování jednoho tónu, které můžeme vidět tak často v současné architektuře, ale o opakování celé fráze a její rozvíjení.
Zkusme to vysvětlit na konkrétním příkladu náměstí v Telči. To, co je pro tento prostor klíčové je jeho sevřenost. Prostor je navazující, kontinuální, strany náměstí a jejich průčelí jsou založena na opakování pomalu se měnících zdobných štítů s okenními osami v ustálených rytmech s dlouhými, klenutými frázemi podloubí… Každý jeden dům je vlastně velmi podobný tomu druhému. Přesto se malinko liší. A právě míra stejnosti a odlišnosti je velmi poutavým aspektem při utváření měst. Vždy ale byla důležitá sevřenost prostoru ulice, náměstí, nebo zahrady. Ulice byly místa k životu a setkávání, náměstí byla místy slavností, trhů a velkých setkání.
Snadno jsme se posunuli od hudby do prostoru a jistě stále vnímáte podobnost obou disciplín. O přívětivosti prostoru, jeho funkci, určení, definici, jeho psychologickém působení a o mnoha dalších aspektech, z čeho patrně vychází naše vnímání a nač jsme si byli schopni v poslední době zvyknout, je možné vést velmi dlouhou debatu. Současná architektura, a zvláště urbanismus, již nenavazuje domy na sebe a nekomponuje mezi nimi prostor. Změnili jsme způsob uvažování a místo vytvoření městského intravilánu (městského interiéru) stavíme budovy bez návaznosti a často bez opakování základního riffu. Jedno bez druhého nemůže fungovat.
Můžeme si povšimnout uniformních sídlišť, tyto struktury však nekomponují prostor. Nehledají, jak je možné v prostoru nejlépe žít a jak jej užívat, ale technokraticky se zabývají člověkem a lidským společenstvím jen z pohledu oslunění a efektivní hromadné dopravy. Navíc je pro tyto struktury ostinato nahrazeno tupým rytmem stále stejného jednoho tónu – monotónnosti.
Doba se změnila, ale návaznost nových čtvrtí neexistuje. V reakci na monotónní sídliště jsme změnili estetiku budov, avšak domy, které města utvářejí, na sebe nenavazují. Stávají se předměty, které jsou extrémně individualizované a za každou cenu odlišné, pozbývají však opakování. Jako celek urbanismus nepřináší lidem schopnost se identifikovat s místem.
S architekturou se každý z nás setkává většinou při tvorbě vlastního interiéru bytu, domu, nejvýše zahrady. Ale podstatné je také to, jak je prostor přívětivý a blízký ve veřejných částech. Pojďme společně uvažovat nad tím, kde a proč se dobře žije. O tom, jak nejlépe žít zde na zemi.
Autoři textu: doc. Ing. Zuzana Ambrožová, Ph.D., & MgA. Přemysl Kokeš (Kokes’Ambro)
Upoutávka na přednášku: 14.10.2025 | 17:00 | Galerie Závodný