ZÁMECKÁ JÍZDÁRNA VALTICE

Hlavní knížecí sídlo ve Valticích zažívalo největší rozmach v 17. a 18. století, kdy byl vybudován valtický zámek, jehož podoba se blíží současnému stavu. Již za Karla I.  Liechtenstein (1569–1627) a jeho syna Karla Eusebia (1611–1684) vznikal pod dohledem řady italských stavitelů palácový komplex o třech nádvořích obklopený řadou hospodářských budov. Prameny uvádějí, že už přinejmenším od počátku 17. století sloužilo místo k ustájení koní.

V publikaci Architekt und Erfinder k historii vývoje valtického zámku Gustav Wilhelm uvádí, že právě na plošině před zámeckým příkopem vybudovali Andrea a Jan Křtitel Ernovi v roce 1643 jízdárnu a stavby kolem prvního nádvoří. Prameny nedávají uspokojivou a jednoznačnou odpověď na otázku, zda osmdesát pět metrů dlouhá stavba stála na stejném místě jako dnešní jízdárna. Jako pravděpodobnější se jeví její umístění na levém okraji dnešního západního předzámčí, tj. v prostoru dnešních horních koníren (stávající turistické informační centrum). Základní kontury hospodářského dvora a jeho objektů však jistě pocházejí už z období první polovinu 17. století.

Zmíněný Karel Eusebius je obvykle pokládán za zakladatele lichtenštejnského chovu koní. Ovšem pravděpodobně navazoval na svého otce Karla I., který s panstvím Úsov vyženil i chov koní pánů z Boskovic. Z doby Karla Eusebia existují zmínky o četných konzultacích o chovu, výměně a nákupu koní s řadou významných šlechtických rodů. Ve druhém desetiletí 18. století vznikly ve valtickém předzámčí horní konírny a konírna španělská. Podle závěrů stavebního historického průzkumu byl sice rozsah valtického předzámčí (hospodářský dvůr) vymezen již dříve, jeho dosud existující podoba s trojosým portálem, konírnami a zimní jízdárnou, byla vybudována po příchodu knížete Antona Floriana (1656–1721), dvořana císaře Karla VI., a jeho architekta Antona Ospela.

Podélně zastřešená jízdárna měla tehdy zřejmě dvě sedlové konstrukce se středovým úžlabím. Výrazně byl krov upraven v roce 1871, kdy krovový nástavec vytvořil jakousi mansardovou střechu právě tak vysokou, aby z knížecí rezidence nebránila výhledu na mikulovský zámek a Pálavu.

Po druhé světové válce se zimní jízdárna užívala jako sušírna tabáku. Byl zde instalován sušicí stroj, vybetonována podlaha a vestavěna kotelna. Od roku 1970 byla zahájena postupná rehabilitace prostor, která je ovšem v mnohém z pohledu památkové ochrany problematická.

Záměrem nedávno ukončené rekonstrukce jízdárny je v zásadě její navrácení do podoby z 18. století. Po provedeném archeologickém výzkumu se navíc uskutečnila kompletní rekonstrukce podlahy. Podle dochovaných fragmentů se obnovilo její pokrytí dřevěnými fošnami na trámovém roštu.

Objekt doplňuje potřebné technické vybavením pro pohodlí a bezpečí návštěvníků. Sál jízdárny má bezmála dvanáct set čtverečních metrů a tomu odpovídá jeho potenciální kapacita osmi set míst. Prostor je plně bezbariérový.

Uložit

Uložit

Uložit